Kapitánka Karamelka – Veselý ostrov zpívajících racků

Jednoho dne, kdy slunce hladilo vlny a vítr zpíval ve vlasech oříškového korábu, plula Kapitánka Karamelka se svou posádkou k ostrovu, který na mapě nesl jméno „Veselý ostrov“. Všude kolem voněla sůl a dobrodružství a Lojzinka s Matýskem se předháněli, kdo spatří ostrov jako první. „Podívej, tamhle jsou bílí racci!“ zvolala Lojzinka a ukázala prstíkem na břeh, kde se v trávě kývali jako malí zpěváčci. Ale co je nejvíc překvapilo – racci nezvedli křídla k nebi, místo toho zůstali stát a z jejich zobáčků se nesla nádherná melodie, která vypadala, že se zrodila z vln samotných. „To jsou zpívající racci,“ řekl krab Křupka a jeho klepeta se roztančila do rytmu písně.

Když přistáli a vystoupili na břeh, racci zpívali tak nádherně, že i vítr se zastavil, aby poslouchal. Každý racčí hlas byl jiný – někteří zpívali jako lesní potok, jiní jako hučící řeka. Matýsek se zamyslel a řekl: „Zajímalo by mě, proč nelétají.“ A racci, kteří stáli nejblíž, se začali smát a jeden z nich řekl: „My nelétáme, protože jsme si vybrali zpívat. Každý náš zpěv skrývá tajemství, které kdysi dávno ztratili námořníci hledající poklad.“ Karamelka naslouchala s úžasem a v srdci jí zazněla myšlenka: „Třeba právě tahle píseň nás dovede k dobrodružství, které jsme ještě nezažili.“

A tak Karamelka usedla na písečný břeh vedle racčích zpěváků a poprosila je, aby jí zazpívali písničku o pokladu. „Racci, prosím, ukažte nám, co ukrývá vaše píseň,“ řekla tiše, a v tu chvíli se jejich hlasy spojily do melodie, která voněla dálkami a mořskou pěnou. Každý tón byl jako kousek mapy a Karamelka cítila, jak se jí v hlavě rodí obrázek – ostrov, kde zpěv vede ke staré jeskyni a tam, v hlubinách, odpočívá poklad ukrytý před lidskými chamtivci. Lojzinka naslouchala tak bedlivě, až jí uši zrůžověly, a Matýsek opatrně zapisoval do písku slova, která se vznášela jako perly.

„Musíme zjistit, co nám chtějí písničky říct,“ řekla Karamelka a její hlas byl plný odhodlání. Racci se na ni usmáli a jeden z nich, nejstarší a nejmoudřejší, řekl: „Každý verš je střípek, ale když je poskládáš dohromady, najdeš cestu, která vede dál než za obzor.“ A tak začali spolu s racčími zpěváky pátrat, co znamenají slova písně. Každá sloka byla jako klíč, který odemyká dveře – jednou do vzpomínek, jednou do snů. A Karamelka věděla, že to, co hledají, není jen poklad, ale i odpověď na to, co dělá svět tak krásný a velký.

Když konečně poskládali celou píseň, stála před nimi jeskyně ukrytá za závojem vodopádu. Uvnitř jeskyně našli truhlu, ale nebyla plná zlata ani perel – byla plná mušlí a kamínků, které zpívaly o radosti a přátelství. Karamelka se usmála a řekla: „Tohle je ten největší poklad – vědět, že písně, které zpíváme, drží pohromadě naše sny a naše srdce.“ Racci přikývli a jejich píseň se rozlila po jeskyni jako světlo, které hřeje i v největší tmě.

Když se loučili s ostrovem, racci jim zazpívali píseň na cestu – píseň o odvaze, radosti a tom, že tam, kde je smích a přátelství, tam je vždycky poklad. A tak se oříškový koráb vrátil zpátky na řeku, plný nových písniček a příběhů, které jim bude vítr šeptat do plachet. Karamelka stála u kormidla a usmívala se, protože věděla, že to nejcennější, co mají, nejsou mince ani perly, ale jejich srdce, která zpívají stejně krásně jako racci na veselém ostrově.