Veverka a horkovzdušný balón z listí

Podzim se rozlil po lese jako kouzelná paleta a každý strom se oblékl do svého nejkrásnějšího kabátu. Lízinka, malá zrzavá veverka s heboučkým ocáskem, seděla na větvi a sledovala, jak vítr bere listy z větví a unáší je vysoko k obloze. „Jak krásně se vznášejí… skoro jako ptáci,“ zamumlala si pro sebe. Vítr zavanul tak silně, že pár listů proletělo přímo kolem jejího čumáčku a zamávalo jí na rozloučenou. Lízinka se zadívala do dálky, kde se nad lesem zvedal kopec s kostelní věží. Věděla, že na té věži kdysi visel zvon, který už dávno nezazvonil, protože ho před lety odnesla bouře. A v tu chvíli ji napadlo: „Kdybych měla balón, mohla bych přeletět nad lesem a zvon najít!“ Bylo to bláznivé, ale Lízinka byla známá tím, že bláznivé nápady mění v dobrodružství.

Lízinka se pustila do práce hned druhý den. Sbírala listy všech tvarů a barev – zlaté z břízy, ohnivě červené z javora, oranžové z buku a dokonce i pár temně fialových z třešně. Všechny svazovala tenkými stonky a pletla z nich velkou kouli, která se v jejích tlapkách leskla jako podzimní slunce. Ale balón nemůže létat jen z listů – musí se naplnit teplým vzduchem. Lízinka si vzpomněla na starý pařez, který v sobě měl dutinu. Postavila na něj svůj listový balón, uvnitř pařezu rozdělala ohníček a horký vzduch začal pomalu stoupat. „To bude ono!“ radovala se, když viděla, jak se balón nadouvá. Její chlupatý ocásek se třásl vzrušením – už brzy poletí!

Ráno, když slunce zlatilo kapky rosy na trávě, byl balón připraven k letu. Lízinka vlezla do malého košíku, který si upletla z větviček, a pevně se přivázala k balónu. Stačilo pár okamžiků a listová koule se zvedla. Veverka vykřikla radostí: „Letím! Opravdu letím!“ Les pod ní vypadal jako obrovská pestrobarevná deka, na které se proháněli zajíci a procházely srnky. Viděla svůj pelíšek ve větvích, starý mlýn u potoka a dokonce i lišku, která jí mávala z paseky. Vítr ji jemně kolébal a Lízinka si připadala jako královna podzimu.

Z výšky bylo snadnější určit směr – kopec s kostelem byl na dohled. Lízinka si všimla, že věž je prázdná, a v jejím srdci se probudila touha zvon vrátit. „Musí tu někde být,“ přemýšlela a nakláněla se přes okraj košíku. Prolétala nad lesními mýtinami, skalními útesy i starými duby, až zahlédla zvláštní lesk mezi větvemi. Vítr jí tam poslal balón a Lízinka uviděla obrovský dub s dutým kmenem, z jehož středu se odrážely zlaté odlesky. „To bude on,“ zašeptala do větru.

Když balón přistál nedaleko, Lízinka se opatrně přiblížila k dubu. Uvnitř dutiny visel velký zvon, ale nebyl tam sám – vedle něj seděla stará moudrá sova s očima jako dvě jantarové lampičky. „Hledáš zvon, viď?“ houkla sova a kývla k lesklému kovu. „Hlídám ho od té bouře, aby si ho nikdo neodnesl. Ale pokud ho chceš vrátit tam, kam patří, ráda ti pomůžu.“ Lízinka cítila, že sova mluví pravdu. Společně vymyslely, jak zvon opatrně uvázat pod balón a pomocí větru ho dopravit zpátky na věž.

Cesta zpátky byla pomalejší, protože balón musel nést těžký zvon, ale sova držela kurz a Lízinka se starala, aby oheň v pařezu udržoval balón nad zemí. Když konečně doletěly k věži, celá vesnice se seběhla, aby pomohla zvon vytáhnout nahoru. A pak – Bim-bam! – se po mnoha letech rozléhl lesem první tón. Zajíci se zastavili, ptáci přestali zpívat a i potok se zdál chvíli tišší. „Zase zvoní,“ usmála se Lízinka a její oči zářily stejně jako podzimní listy. Ten večer šla spát s pocitem, že podzim je tím nejkouzelnějším časem na dobrodružství.