Kapitánka Karamelka – Kouzelný kompas

Jednoho rána, kdy slunce zlehka hladilo vodu a vítr si pohrával s větvičkami na břehu, objevila Kapitánka Karamelka v podpalubí starou truhlu. Byla schovaná za sudem s malinovou marmeládou a když ji Karamelka otevřela, vypadl z ní malý kompas s mosazným pouzdrem. „To je kouzelný kompas,“ zašeptal krab Křupka, který o něm slyšel od racka Bílokřídlíka. „Prý ukazuje víc než jen sever. Prý ukazuje, kam vede srdce.“ Karamelka se usmála, protože věděla, že takový kompas jim může ukázat cestu nejen po řece, ale i k tomu, co je v životě opravdu důležité. Držela ho v ruce a cítila, jak se v něm chvěje staré kouzlo, které zpívalo písničku o odvaze a přátelství.

Když vypluli, kompas jim ukazoval cestu podél břehů, které voněly po jahodách a kapradí. Ukazoval místo, kde z vody vykukovaly kameny jako hlavy starých obrů, a oni věděli, že tam žijí ryby, které tančí v proudu jako stříbrné šipky. Ale co bylo nejzvláštnější – ručička kompasu se občas zastavila a ukazovala ne na sever, ale na místo, kde se někdo smál nebo kde kamarádi pomáhali jeden druhému. „Vidíte? Tenhle kompas nám říká, co je opravdu důležité,“ řekla Karamelka a Lojzinka přikývla s očima rozzářenýma jako perličky. A tak pluli dál a smáli se, protože věděli, že jejich cesta je plná pokladů, které se nedají spočítat.

Ale každá cesta má svoje zkoušky – a když jednou večer padla hustá mlha, kompas se náhle začal třást a ručička se zmítala sem a tam, jako by nevěděla, kam ukázat. „Co se děje?“ hlesla Lojzinka a přitiskla se k Matýskovi, který jí podal svou tlapu. „Asi se porouchal,“ řekl tiše Křupka, když viděl, jak kompas ztrácí svůj tanec. Karamelka ho vzala do dlaní a cítila, že i když kompas přestal ukazovat cestu, jejich loď se neztratila. Protože věděla, že cesta není v kompasu, ale v tom, jak poslouchají svoje srdce.

A tak řekla: „Nebojte se, kamarádi! Kompas nám sice neukazuje cestu, ale my víme, že ji máme uvnitř sebe. Spolehnu se na vás a na to, že když jsme spolu, najdeme domov i v té největší mlze.“ A zatímco mlha zpívala svoje tiché písničky, Karamelka vedla koráb podle šepotu vln a smíchu svých přátel. Každý z nich věděl, že víc než kompas jim ukazuje jejich vlastní srdce – a tak, i když se zdálo, že jsou ztracení, byli v bezpečí, protože byli spolu.

Když mlha konečně zmizela a první sluneční paprsky polaskaly jejich tváře, kompas se znovu rozzářil a ukázal jim cestu domů. Ale teď už věděli, že to není kompas, kdo jim ukazuje směr – je to jejich odvaha, radost a smích, který zněl jako nejkrásnější písnička. Karamelka se usmála a řekla: „Děkuji ti, kompasíku. Ale vím, že to největší kouzlo je v tom, co máme mezi sebou.“ A tak se oříškový koráb vrátil na řeku, která byla jako jejich přítel, a slunce zpívalo s nimi o dobrodružství, které nikdy nekončí.