Kocour bez bot
V malé vesničce žil kocour jménem Matýsek. Nebyl to ledajaký kocour – byl to toulavý kocourek s hebkým šedým kožíškem a očima jako dvě zlaté mince. Nejraději se procházel po cestách a loukách, kde poznával svět. Ale na rozdíl od jiných toulavých kocourů, Matýsek nikdy nenosil boty. Až jednoho dne potkal starého ševce, který se nad ním slitoval a nabídl mu pár krásných kožených botiček. Jenže Matýsek je odmítl – byl přece kocour bez bot!
Matýsek putoval dál a dál, až došel k lesu, kde žila stará sova. Byla to moudrá soví dáma, která znala odpověď na každou otázku. „Pročpak nemáš boty, Matýsku?“ ptala se ho. A když jí kocourek odpověděl, že boty nepotřebuje, sova se jen usmála a pravila: „Jednoho dne pochopíš, že dobrá rada je víc než tisíc kroků.“ Matýsek si s jejími slovy nevěděl rady, a tak pokračoval ve své cestě.
Po několika dnech dorazil Matýsek do kraje, kde se nebe zatáhlo černými mraky. Spustil se prudký déšť a cestička, po které šel, se proměnila v kluzké bláto. Kocourek klouzal, padal a jeho hebké tlapky se celé umazaly. „Ach, jak rád bych teď měl boty!“ povzdechl si. Ale boty si přece nevzal, protože byl kocour bez bot! Musel tedy pokračovat, i když to bylo těžké.
Když už Matýsek sotva pletl nohama, potkal pod velkým dubem malého skřítka. „Vidím, že se ti těžko jde, kocourku,“ řekl skřítek a z batůžku vytáhl pár maličkých kožených bot. „Tyto boty jsou kouzelné – dají ti sílu a odvahu jít dál.“ Matýsek zaváhal. Měl si vzít boty, když vždy tvrdil, že je nepotřebuje? Ale nožičky ho tolik bolely! Nakonec si boty obul – a hned pocítil, jak ho nohy už netlačí a cesta je mnohem lehčí.
S novými botami na tlapkách Matýsek lehce překonával cesty, bláto i kameny. Když se konečně vrátil do své vesničky, všichni se divili: „Matýsku, kde máš své bosé tlapky?“ A kocourek se jen pousmál. „Naučil jsem se, že někdy je lepší přijmout pomoc, než se zbytečně trápit,“ řekl moudře. Od toho dne už nebyl jen kocour bez bot – byl kocourek, který věděl, že i dobrá rada může změnit svět.
