Křeček František a Kouzelný Les

Bylo jednou jedno malé křeččí mládě jménem František, který žil v klidné křeččí noře na okraji vesnice. František byl zvědavý a měl rád dobrodružství. Jednoho večera, když se sluníčko pomalu schovávalo za obzor, rozhodl se František, že se vydá na procházku do blízkého lesa. Les byl hustý a trochu tajemný, a přestože František už mnohokrát slyšel příběhy o tom, že tam žijí kouzelné bytosti, nikdy tomu nevěřil. Ale jakmile vkročil na měkký koberec z mechu, začal cítit, že je něco zvláštního. Stromy se zdály větší, větve šepotavě pohybovaly ve větru, a světlušky, které létaly kolem, svítily tak jasně, že to vypadalo, jako by obloha sestoupila až k zemi. „Tohle je kouzelný les, Františku,“ ozvalo se tiché zašeptání, které Františkovi přeběhlo po zádech mráz. Bylo to jako by celý les ožil a přivítal ho. František byl trochu nervózní, ale zvědavost ho hnala dál, hlouběji do lesa.

Jak tak František pokračoval ve své cestě, začal přemýšlet o tom, co by si přál, kdyby opravdu potkal nějakou kouzelnou bytost. „Ach, jak by bylo krásné mít dostatek zásob na celou zimu, abych se nemusel bát, že mi bude zima a budu mít hlad,“ říkal si pro sebe. Už od mala měl František strach z toho, že mu jeho zásoby nevystačí, a i když se každý den pilně snažil sbírat zrní a oříšky, pořád měl pocit, že to není dost. „Jen kdybych našel něco, co mi pomůže, abych měl vždycky dost,“ vzdychl si František a posadil se na malý pařez. Kolem něj začaly tančit světlušky a vypadalo to, jako by se usmívaly. „Možná že dnes v noci najdu odpověď na své přání,“ zašeptal, když se podíval na stříbrný měsíc, který svítil mezi větvemi.

Najednou se před Františkem objevil malý lesní skřítek, který měl na sobě zelený klobouček a zlaté oči, které svítily jako hvězdy. „Kdo jsi?“ vykřikl František a trochu se lekl. „Neboj se, malý křečku,“ řekl skřítek s úsměvem. „Jsem Lesánek, ochránce tohoto kouzelného lesa. Slyšel jsem tvé přání, a když jsem viděl, jak jsi pilný a jak moc se snažíš, rozhodl jsem se, že ti pomůžu.“ František otevřel oči dokořán a nedokázal uvěřit tomu, co slyšel. „Opravdu mi pomůžeš, Lesánku?“ zeptal se nesměle. „Ano, ale musíš projít zkouškou odvahy. Cesta k jezírku splněných přání není snadná, ale pokud ji zvládneš, tvé přání se splní,“ odpověděl skřítek. František se postavil a odhodlaně přikývl. „Jsem připraven, povedˇ mě,“ řekl a Lesánek se mu uklonil, aby ho mohl následovat.

František následoval Lesánka lesem, který byl stále kouzelnější. Stromy jako by jim ustupovaly z cesty a houštiny se rozestupovaly, aby mohl projít. Brzy dorazili k velké mýtině, kde stála stará vrba. „Pod touto vrbou se ukrývá cesta k jezírku,“ řekl Lesánek a poklepal na kořen stromu. Z ničeho nic se země začala třást a před Františkem se otevřel průchod vedoucí pod zem. „Musíš být statečný a věřit, že se ti nic nestane,“ řekl Lesánek, než zmizel ve světlu. František váhal jen chvilku, ale pak sebral odvahu a vstoupil do tunelu. Tunel byl temný, ale světlušky, které ho doprovázely, mu osvětlovaly cestu. Když vyšel na druhé straně, před ním se objevilo jezírko, které se třpytilo jako tisíce diamantů. František se k němu přiblížil a cítil, jak mu srdce bije rychleji. „Jezírko splněných přání,“ zašeptal s úžasem.

František se naklonil nad jezírko a zavřel oči. „Přeji si, abych měl vždy dost jídla na celou zimu,“ zašeptal. Jezírko se začalo vlnit a třpytivá voda se rozlila kolem, až pokropila Františka. Najednou se kolem něj začaly objevovat oříšky, zrní a různé lesní plody. Lesánek se objevil znovu, tentokrát se širokým úsměvem. „Tvá odvaha a upřímné přání byly vyslyšeny,“ řekl. „Teď se vrať domů, Františku, a nikdy se neboj, že ti něco bude chybět.“ František poděkoval Lesánkovi a sbalil si svůj kouzelný zásobník plný jídla. Když se vrátil do své nory, věděl, že díky své odvaze a kouzelnému přátelství už nikdy nebude mít strach ze zimy. A od té doby žil spokojeně a vždy si vzpomněl na kouzelný les a Lesánka, který mu splnil jeho největší přání. „Děkuji ti, Lesánku,“ šeptal každý večer před spaním a usínal s úsměvem na tváři.