Domeček na hřbetu berušky

Bylo krásné jarní ráno, slunce jemně hladilo křídla květin a rosa se třpytila jako tisíc malých perliček. Beruška Liduška se probudila na své oblíbené kopretině a protáhla nožky. Přemýšlela, co dnes podnikne, když tu ji napadlo něco zvláštního. „Co kdybych měla domeček pořád s sebou?“ zamumlala si pro sebe a představila si malý, útulný pokojíček přímo na svém krunýři. A protože Liduška byla nejen malá, ale i nápaditá, pustila se hned do práce. Z pavučinky si udělala záclonky, z okvětních lístků měkoučké lůžko a z kapky pryskyřice vyrobila malou lucerničku. Za chvíli měla hotový ten nejkrásnější maličký domeček, jaký si jen dovedete představit. „Teď se můžu vydat do světa a pořád budu doma,“ pomyslela si spokojeně a vykročila po své první cestě.

Liduška putovala po louce, když náhle uslyšela tiché funění. U jednoho sedmikráskového stonku se krčila unavená housenka, která sotva držela oči otevřené. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Liduška starostlivě. „Jen jsem tak unavená… putuji už od rána,“ odpověděla housenka a povzdechla si. Liduška se usmála a nabídla jí: „Pojď, u mě si můžeš na chvilku odpočinout.“ Housenka se opatrně vyšplhala na beruščin krunýř a vklouzla do maličkého domečku. Jakmile se dotkla měkkého lístkového lůžka, zavřela oči a během chvilky spala. Liduška se pomalu rozhlížela po louce a cítila radost, že její domeček už pomohl prvnímu poutníkovi.

Další den, když slunce stálo vysoko, se obloha náhle zatáhla. Černé mraky přinesly silný vítr a pak se spustil prudký letní liják. Liduška běžela, jak jen jí nožky stačily, aby našla úkryt, když tu spatřila motýlka s promočenými křídly. „Pomoz mi, nemůžu letět!“ zvolal motýlek zoufale. Liduška ho beze slova navedla do svého domečku. Uvnitř bylo sucho, teplé světlo lucerničky odráželo zlaté odlesky na stěnách a venku bubnovaly kapky o střešní lístek. Motýlek se choulil v rohu a šeptal: „Je to tu jako v pohádce.“ Bouře venku běsnila, ale uvnitř bylo ticho, klid a bezpečí.

Po bouřce se Liduška rozhodla vydat dál, až k okraji lesa. Vůně mechu a stín stromů ji lákaly k prozkoumání. Když procházela mezi vysokými travinami, uslyšela jemné popotahování. Malá polní myška, celá roztřesená, se schovávala za listem jitrocele. „Ztratila jsem cestu domů,“ vzlykla. Liduška přistoupila blíž a řekla: „Neboj se, u mě můžeš přespat, než se rozední.“ Myška se uvelebila na měkké postýlce z okvětních lístků, zatímco Liduška tiše seděla vedle a držela hlídku. Celou noc ji uklidňovalo tiché praskání pryskyřičné lucerny a šepot lesa.

Zpráva o berušce s domečkem na hřbetě se rozšířila rychleji než let včelky k úlu. Když se Liduška vrátila na louku, čekala tam skupinka zvířátek – včelky, mravenci, kobylky i malí pavoučci. Všichni si chtěli prohlédnout ten kouzelný domeček a na chvilku si v něm odpočinout. Liduška každého vítala se stejným úsměvem a pohostinností, a i když byl domeček maličký, vždycky se v něm našlo místo pro dalšího hosta. Louka se naplnila radostným smíchem a Liduška pochopila, že její nápad udělal radost nejen jí, ale celé louce.

Nakonec se Liduška rozhodla vrátit na svou milovanou kopretinu, odkud její cesta začala. Sedla si do ranní rosy, zavřela oči a vzpomínala na všechny, kterým poskytla útočiště. Domeček na jejím hřbetě teď nebyl jen jejím domovem – stal se symbolem pohostinnosti a přátelství. A tak, kdykoli někdo na louce nebo v lese potřeboval klidné místo k odpočinku, věděl, že může hledat malou berušku se stříškou z listu. Liduška se usmála, pohladila jemnou záclonku z pavučinky a tiše zašeptala: „Domeček je vždy otevřený.“