Brumla a Brumlík – Kouzelný zimní spánek

Podzim se pomalu loučil a lesní stezky byly pokryté šustícím listím, které vonělo po skořici a jehličí. Brumla a Brumlík chodili od stromu ke stromu a pomáhali zvířátkům s přípravami na zimu – veverky schovávaly oříšky, ježek si stavěl hnízdo z měkkého mechu a sovy si čistily peří. „Brumlo, už je cítit chlad,“ řekl Brumlík a z jeho čumáčku vycházel obláček páry. Brumla ho pohladil po hlavě a řekl: „Neboj se, Brumlíku. V zimě se spí, ale sny zůstanou teplé a barevné.“ A tak oba medvědí bráškové ukládali do svých pelíšků šišky, mech a med – aby až přijde zima, byli připraveni na dlouhý zimní spánek.

Zima přišla jako bílý kabátek a přikryla les peřinou z vloček. Všechno ztichlo a i vítr se pohyboval opatrně, aby nerušil spící zvířátka. Brumla a Brumlík se zachumlali do svých mechových pelíšků a ještě naposledy se podívali z malého okénka, kde vločky tančily jako malé víly. „Dobrou noc, Brumlíku,“ zašeptal Brumla a Brumlík mu odpověděl: „Dobrou noc, Brumlo.“ A tak oba upadli do snění – snili o jarních loukách, o písních potůčků a o vůni medu, kterou slunce maluje na zlaté stráně. Les spokojeně oddechoval a všude vládlo ticho a mír.

Jednoho rána, když bylo venku největší ticho, Brumla otevřel oči. Vzduch byl zvláštně studený a v pelíšku cosi šeptalo – hlas, který nepatřil lesu ani snům. „Brumlo, slyšíš to?“ zeptal se Brumlík a jeho oči byly plné otázek. „Ano, Brumlíku. Něco je jinak,“ odpověděl Brumla a pomalu vylezli ven. Les nebyl tak klidný, jak by měl být – sníh se vířil jako živý a mezi stromy se proplétal sněhový duch s očima bílýma jako led. „To je sněhový duch,“ zašeptal Brumla. „Musíme zjistit, proč ruší zimní spánek lesa.“ A tak se medvědí bráškové vydali po stopách, které ve sněhu zanechávaly podivné obrazce jako runy ze starých časů.

Sníh křupal pod tlapkami a vzduch voněl mrazem a pryskyřicí, když Brumla a Brumlík následovali šepoty větru. Cesta vedla mezi závějemi, kde sníh tančil jako malé stříbrné světlušky, a stromy se k nim skláněly, jako by chtěly pošeptat dávné příběhy. „Brumlo, myslíš, že se duch zlobí?“ ptal se Brumlík a Brumla mu odpověděl: „Možná. Ale v srdci zimy je vždycky ukryté teplo. Musíme mu ho připomenout.“ Nakonec došli k ledové jeskyni, kde sněhový duch seděl a jeho dech byl jako mlha, co skrývá hvězdy. „Proč rušíš spánek lesa?“ zeptal se Brumla a duch zašeptal: „Protože jsem zapomněl, jaké to je – cítit teplo a slyšet smích.“

Brumla a Brumlík se posadili před ducha a začali mu vyprávět o jaru, o teplém slunci a o tom, jak med voní, když ho mícháš lžící. Brumla zpíval starou píseň, kterou je naučila maminka – píseň o tom, že i v zimě je srdce plné jara. Sněhový duch tiše naslouchal a v jeho ledových očích se objevila první jiskra tepla. „Děkuji vám, medvědí bratři,“ řekl sněhový duch a jeho hlas už nebyl studený jako vítr, ale měkký a teplý jako první jarní vánek. A pak se usmál a sníh přestal vířit – vločky usedly tiše na větve a les znovu usnul klidným spánkem.

Brumla a Brumlík se vrátili do svých pelíšků, unavení, ale šťastní. Věděli, že zachránili les a všechny, kdo v něm spí. „Vidíš, Brumlíku? Když máš v srdci písničku, žádná zima není tak dlouhá, aby tě zlomila,“ řekl Brumla a Brumlík mu dal pusu na čumáček. Les znovu oddechoval ve sněhové peřině a sny zvířátek byly sladké a klidné – plné jara, medu a písniček, které znají jen ti, kdo chrání domov. A tak skončilo dobrodružství Brumly a Brumlíka, ale oba věděli, že v každé zimě je ukryto teplo, které nikdy nezmizí.