Palačinkový ostrov

Medvídek Borůvka, námořník s malou loďkou jménem „Cukrová vlna“, brázdil oceán už několik dní. Vítr si pohrával s jeho čepicí, vlny šplouchaly o boky lodě a slunce se pomalu sklánělo k obzoru. Vtom, uprostřed slané vůně moře, Borůvka zachytil jemný závan něčeho úplně jiného – sladkého, teplého, voňavého… Byla to vůně, kterou znal jen z ranních snídaní v přístavní pekárně. „To přece nemůže být… palačinky?“ zamumlal překvapeně. Vůně byla tak silná, že ho doslova vedla po vodě. Borůvka sklonil plachtu, nechal se unášet větrem a srdce mu bušilo radostí i zvědavostí. Na obzoru se rýsoval malý ostrov, jehož vzduch se třpytil jako nad pánvičkou s horkým těstem.

Když Borůvka zakotvil, nevěřil svým očím. Ostrov byl pokrytý vysokými palačinkovými věžemi – každá palačinka na sobě měla vrstvu másla, které se lesklo ve slunci. Mezi věžemi se vinuly řeky hustého javorového sirupu, jejichž vůně byla tak sladká, že Borůvka musel zatlačit slinu. Kolem poletovali ptáci se skořicovými křídly a zpívali písně o cukru a vanilce. Medvídek se rozhlížel a myslel si, že se mu to snad zdá. Zvedl jednu palačinkovou věž do tlapek, ochutnal kousek a usmál se: „Tohle není sen. Tohle je ten nejkouzelnější ostrov na světě!“ Jeho bříško radostně zakručelo, ale ještě víc ho zajímalo, kdo tu žije.

Na louce z cukrového prachu se objevil piškotový králík s ušima posypanými moučkovým cukrem. „Vítej, námořníku! Jmenuju se Piškotek,“ usmál se a hned ho vedl k hostině. Tam už čekala marshmallow sova, jemná a nadýchaná, a lívancový žabák s malinovou marmeládou místo jazyka. Společně seděli kolem stolu z perníkového těsta a zvali Borůvku, aby si dal palačinkový dort, karamelové mléko a jahodový krém. „Tyhle palačinky jsou nejlepší na světě,“ řekla sova a Borůvka souhlasně přikývl. V tu chvíli cítil, že by tu klidně zůstal navždy – ale něco v jeho srdci mu šeptalo, že tohle kouzelné místo skrývá i tajemství.

Když se slunce vyhouplo vysoko, všiml si Borůvka, že máslo na palačinkových věžích taje rychleji než ráno a řeky sirupu se rozlévají po zemi. Piškotek smutně sklopil uši. „Ostrov se pomalu rozpouští… každý rok je menší a menší,“ zašeptal. „Až jednou zmizí docela.“ Borůvka cítil, jak mu stisklo srdce. „To přece nemůžeme nechat jen tak!“ vykřikl. Sova přikývla, ale dodala: „Nikdo zatím nevymyslel, jak zastavit horké slunce.“ Medvídek se zadíval k nebi, pak zpět na své nové přátele – a věděl, že musí něco udělat.

Borůvka dostal nápad. „Co kdybychom postavili obrovský deštník, který by ostrov chránil?“ navrhl. Všichni na sebe pohlédli a Piškotek zavýskl: „Z karamelových plátů a bonbónových listů!“ Ještě téhož dne se pustili do práce. Žabák skákal pro listy na nejvyšší cukrové stromy, sova přinášela karamelové pláty, a Borůvka je svazoval sirupovými provázky. Práce byla těžká a slunce pálilo, ale nikdo si nestěžoval. Když obrovský deštník konečně roztáhli nad ostrovem, stín se rozlil po palačinkových věžích a máslo přestalo téct. „Podařilo se nám to!“ vykřikla sova a celý ostrov zazněl radostným jásotem.

Další den byl ostrov klidný. Palačinkové věže stály pevně, řeky sirupu tekly pomalu a vůně se nesla až k moři. Borůvka věděl, že je čas vrátit se domů. Přátelé mu připravili kouzelnou palačinku zabalenou do listu z bonbónového stromu, která se nikdy nezkazí – na památku. „Až ji sníš, vždycky si vzpomeň na Palačinkový ostrov,“ řekl Piškotek a objal ho. Medvídek nasedl na svou loďku a mával, dokud se ostrov neztratil z dohledu. A když se pak doma usadil u krbu, zavřel oči, ucítil tu známou vůni a usmál se.