Brumla a Brumlík

Bylo jaro, když Brumla a Brumlík šli lesem a vdechovali vůni mladých lístků a sladkého medu, který včelky nosily do úlu. Les byl jako zpívající orchestr – ptáci si šeptali písničky a vítr si hrál s větvemi jako s houslemi. „Brumlo, slyšíš to?“ zašeptal Brumlík a zastavil se pod starým dubem, kde listí šeptalo jako tajné slovo. „Ano, Brumlíku. Les nám něco říká,“ odpověděl Brumla a oba tiše naslouchali. Šepot mluvil o pokladu, který se v lese ukrývá – o pokladu, který najde jen ten, kdo umí naslouchat a má srdce plné přátelství.

Večer, když seděli u ohýnku a med voněl tak sladce, že se jim z něj točila hlava, vzpomněl si Brumla na legendu, kterou jim kdysi vyprávěla moudrá sova Šalamounka. „Vypráví se, že v šumícím lese je poklad, který patří jen tomu, kdo ho nebere pro sebe, ale pro radost všech,“ řekl Brumla a Brumlík naslouchal, oči plné zvědavosti. Ráno se oba rozhodli, že poklad najdou. Šli po cestách, kde květy tančily a stopy zvěře voněly jako pohádky. „Brumlo, to bude dobrodružství!“ řekl Brumlík a Brumla mu dal pusu na ouško: „Spolu to zvládneme, Brumlíku.“

V hlubinách lesa stáli staré stromy, které znaly všechny příběhy světa. Když k nim medvědí bráškové přišli, jeden z dubů promluvil: „Abyste poklad našli, musíte mi odpovědět. Co je nejcennější, když ztratíš všechno ostatní?“ Brumla se zamyslel a řekl: „Přátelství a láska.“ Dub se usmál a jeho listí zašustilo radostí. „Jděte dál,“ řekl. Další strom se ptal: „Co slyšíš, ale nemůžeš vidět?“ Brumlík se usmál: „To je vítr!“ A stromy je pustily dál, zpívajíce píseň, která zněla jako šum řeky a šeptání všech lesních tvorů.

Uprostřed lesa našli jezírko, které bylo klidné a tiché, ale v hlubinách se odrážel měsíc, i když byl den. Z vody vystoupila víla a řekla: „Poklad je blízko, ale musíte prokázat čistotu svých srdcí. Zazpívejte mi píseň, která není o vás, ale o nás všech – o lese, o ptácích a o všem, co dýchá.“ Brumla a Brumlík si sedli a zpívali písničku o medu a vůni květů, o kamarádech a o snech, které rostou jako lístky na jaře. Víla se usmála, voda se rozzářila a oni věděli, že jsou na správné cestě.

Nakonec přišli k malé jeskyni, kde v truhle z mechu a kořenů našli poklad – nebyly to jen drahokamy nebo zlato, ale semínka, malá a zelená jako jarní naděje. „Tohle je poklad?“ zeptal se Brumlík překvapeně. A Brumla se usmál: „Ano, Brumlíku. Protože z těchto semínek může vyrůst les plný života – a to je víc než všechno zlato světa.“ Vzali semínka a věděli, že když je zasadí, přinesou lesu ještě víc šumění, písniček a radosti.

Když se vrátili domů, zasadili semínka pod svým pařezem a vítr jim zpíval písničku o novém životě. Les byl ještě krásnější a ptáci zpívali ještě veseleji. „Vidíš, Brumlíku?“ řekl Brumla a jeho oči svítily jako dvě hvězdičky, „pravý poklad je to, co roste, když dáš kousek svého srdce.“ A tak skončilo jejich dobrodružství – ale oba věděli, že v každém šeptání lesa je další příběh, který čeká, až ho objeví. A v jejich srdcích byla písnička, která nikdy neumlčí – píseň šumícího lesa.

Podzim se pomalu loučil a lesní stezky byly pokryté šustícím listím, které vonělo po skořici a jehličí. Brumla a Brumlík chodili od stromu ke stromu a pomáhali zvířátkům s přípravami na zimu – veverky schovávaly oříšky, ježek si stavěl hnízdo z měkkého mechu a sovy si čistily peří. „Brumlo, už je cítit chlad,“ řekl Brumlík a z jeho čumáčku vycházel obláček páry. Brumla ho pohladil po hlavě a řekl: „Neboj se, Brumlíku. V zimě se spí, ale sny zůstanou teplé a barevné.“ A tak oba medvědí bráškové ukládali do svých pelíšků šišky, mech a med – aby až přijde zima, byli připraveni na dlouhý zimní spánek.

Zima přišla jako bílý kabátek a přikryla les peřinou z vloček. Všechno ztichlo a i vítr se pohyboval opatrně, aby nerušil spící zvířátka. Brumla a Brumlík se zachumlali do svých mechových pelíšků a ještě naposledy se podívali z malého okénka, kde vločky tančily jako malé víly. „Dobrou noc, Brumlíku,“ zašeptal Brumla a Brumlík mu odpověděl: „Dobrou noc, Brumlo.“ A tak oba upadli do snění – snili o jarních loukách, o písních potůčků a o vůni medu, kterou slunce maluje na zlaté stráně. Les spokojeně oddechoval a všude vládlo ticho a mír.

Jednoho rána, když bylo venku největší ticho, Brumla otevřel oči. Vzduch byl zvláštně studený a v pelíšku cosi šeptalo – hlas, který nepatřil lesu ani snům. „Brumlo, slyšíš to?“ zeptal se Brumlík a jeho oči byly plné otázek. „Ano, Brumlíku. Něco je jinak,“ odpověděl Brumla a pomalu vylezli ven. Les nebyl tak klidný, jak by měl být – sníh se vířil jako živý a mezi stromy se proplétal sněhový duch s očima bílýma jako led. „To je sněhový duch,“ zašeptal Brumla. „Musíme zjistit, proč ruší zimní spánek lesa.“ A tak se medvědí bráškové vydali po stopách, které ve sněhu zanechávaly podivné obrazce jako runy ze starých časů.

Sníh křupal pod tlapkami a vzduch voněl mrazem a pryskyřicí, když Brumla a Brumlík následovali šepoty větru. Cesta vedla mezi závějemi, kde sníh tančil jako malé stříbrné světlušky, a stromy se k nim skláněly, jako by chtěly pošeptat dávné příběhy. „Brumlo, myslíš, že se duch zlobí?“ ptal se Brumlík a Brumla mu odpověděl: „Možná. Ale v srdci zimy je vždycky ukryté teplo. Musíme mu ho připomenout.“ Nakonec došli k ledové jeskyni, kde sněhový duch seděl a jeho dech byl jako mlha, co skrývá hvězdy. „Proč rušíš spánek lesa?“ zeptal se Brumla a duch zašeptal: „Protože jsem zapomněl, jaké to je – cítit teplo a slyšet smích.“

Brumla a Brumlík se posadili před ducha a začali mu vyprávět o jaru, o teplém slunci a o tom, jak med voní, když ho mícháš lžící. Brumla zpíval starou píseň, kterou je naučila maminka – píseň o tom, že i v zimě je srdce plné jara. Sněhový duch tiše naslouchal a v jeho ledových očích se objevila první jiskra tepla. „Děkuji vám, medvědí bratři,“ řekl sněhový duch a jeho hlas už nebyl studený jako vítr, ale měkký a teplý jako první jarní vánek. A pak se usmál a sníh přestal vířit – vločky usedly tiše na větve a les znovu usnul klidným spánkem.

Brumla a Brumlík se vrátili do svých pelíšků, unavení, ale šťastní. Věděli, že zachránili les a všechny, kdo v něm spí. „Vidíš, Brumlíku? Když máš v srdci písničku, žádná zima není tak dlouhá, aby tě zlomila,“ řekl Brumla a Brumlík mu dal pusu na čumáček. Les znovu oddechoval ve sněhové peřině a sny zvířátek byly sladké a klidné – plné jara, medu a písniček, které znají jen ti, kdo chrání domov. A tak skončilo dobrodružství Brumly a Brumlíka, ale oba věděli, že v každé zimě je ukryto teplo, které nikdy nezmizí.

Bylo ráno a slunce se opíralo do zasněžených vrcholků hor, když Brumla a Brumlík kráčeli po stezce. Vítr jim čechral kožíšky a v dálce slyšeli šumění potůčků, které se klikatily jako stříbrné stuhy. „Brumlo, tenhle den je jako stvořený pro dobrodružství,“ usmál se Brumlík a Brumla mu odpověděl: „Ano, Brumlíku, cítím, že dnes najdeme něco, co jsme nikdy neviděli.“ A opravdu – když došli k úpatí jedné staré hory, všimli si, že mezi kameny je úzká štěrbina, jako by se tam někdo snažil ukrýt tajemství. „Podívej, Brumlíku, to vypadá jako vchod!“ zvolal Brumla a oba se zastavili, dech jim zrychleně bušil, protože věděli, že každý krok může být začátkem velkého dobrodružství.

Brumla se odvážně protáhl první, jeho velké tlapy se opatrně dotýkaly kamenné podlahy a Brumlík šel těsně za ním, oči dokořán otevřené. Uvnitř byla tma a chlad, ale v kamenech zářily malé krystalky, které jim svítily na cestu jako noční světlušky. „Neboj se, Brumlíku, všechno dobře dopadne,“ zašeptal Brumla a Brumlík přikývl, i když se mu trochu třásly kolena. Chodba byla dlouhá a klikatá, a z každého rohu se ozývaly zvuky – někdy to byl jen vítr, ale někdy to znělo jako tichý smích nebo šepot. „Cítíš to, Brumlo?“ ptal se Brumlík, „jako by tu někdo žil.“ A Brumla mu tiše odpověděl: „Ano, Brumlíku, možná tu objevíme něco úžasného – nebo i trochu strašidelného.“

Po dlouhém putování se před nimi otevřelo velké podzemní město – světélkující jezírka, kamenné věže a malé domky, které byly vytesané přímo ve skále. Všude pobíhali skřítci, malí a hbití, s vousy jako kořínky a s očima, které svítily jako drahokamy. „Vítejte, medvědí bratři!“ zavolal nejstarší skřítek, který měl na hlavě korunu z mechu a kapradí. „Jmenuji se Chmýřík a jsem rád, že jste přišli.“ Brumla a Brumlík se uklonili a pozdravili všechny kolem. Skřítci jim ukázali trhy plné hub a kamínků, malé dílny, kde se vyráběla hudba ze dřeva a vody, a také velkou jeskyni, kde prý bydlela jejich moudrá knihovna. „Tady je tolik krásy, Brumlo,“ vydechl Brumlík, „ale cítím, že tu není všechno tak veselé, jak to vypadá…“

Když večer padl a skřítci zapálili lucerny z krystalů, Brumla a Brumlík si všimli, že někteří skřítci šeptají a schovávají se ve stínu. „Co se tu děje?“ zeptal se Brumla starého Chmýříka, který si smutně povzdechl: „Pod naším městem se ukrývá stín, který chce ukrást světlo našeho světa. Každý večer se pokouší proniknout blíž a blíž.“ Brumlík se zachvěl: „To zní nebezpečně, Brumlo!“ Ale Brumla ho pohladil po zádech a řekl: „Spolu to zvládneme, Brumlíku. Musíme skřítkům pomoct, protože každý, kdo má srdce, si zaslouží světlo.“ A tak se rozhodli, že neodejdou, dokud neodhalí, co se v podzemí skrývá.

V noci, když celé město spalo, se Brumla a Brumlík vydali do nejhlubší části chodby. Tam našli velkou jeskyni, kde se stín zhmotnil do temné postavy s očima jako uhlíky. „Vrať světlo, které jsi vzal!“ zvolal Brumla a stín se zasmál: „Proč bych měl? Tma je moje síla!“ Ale Brumla a Brumlík se nedali. Zpívali píseň o domově a světle, kterou znali od své maminky – a jejich hlas byl jako slunce, které roztavilo stín na nicotu. „Vidíš, Brumlíku?“ zašeptal Brumla, když stín zmizel, „i nejtemnější tma se bojí světla, když ho máš v srdci.“

Ráno je skřítci provázeli zpět ke vchodu do hory, jejich oči zářily jako nikdy předtím. „Děkujeme vám, medvědí bratři,“ řekl Chmýřík a předal jim malý krystal, který bude navždy svítit, když se budou bát. „Ať vaše cesty vedou vždycky za světlem,“ dodal a oba medvědí bráškové mu zamávali. Když vyšli zpět do slunečního svitu, les se před nimi rozevřel jako kniha plná nových příběhů. Brumla objal Brumlíka a řekl: „Pamatuj, Brumlíku, kde je světlo a přátelství, tam žádná tma nemůže vládnout.“ A tak skončilo jejich dobrodružství pod horou – ale oba věděli, že svět pod zemí zůstane v jejich srdcích jako tajemství, které budou jednou vyprávět dál.

Bylo jednou jedno slunečné ráno, kdy se Brumla a Brumlík rozhodli vydat do nového koutu lesa. Slunce vonělo jako med a vítr přinášel sladké vůně květin, které tančily po celé louce. „Podívej, Brumlo, tolik květů jsem ještě nikdy neviděl!“ vykřikl Brumlík a jeho oči svítily jako dva drahokamy. Brumla se usmál a řekl: „To bude náš medový les, Brumlíku!“ A tak se oba medvědí bráškové ponořili mezi květiny, jejich tlapky měkce šlapaly po koberečku z okvětních plátků a všude kolem nich zpívaly včelky svou písničku. Ale v tom sladkém zpěvu bylo něco smutného, co je nenechalo v klidu.

Na konci louky objevili obrovský úl, který byl vyšší než medvědí bráškové dohromady. Stěny úlu byly pokryté zlatavým voskem a voněly jako letní den. Když se Brumla odvážil přiblížit, zevnitř vyšla včelí královna – velká a krásná, s křídly lesklými jako měsíční světlo. „Vítejte, medvědí bratři,“ řekla jemně, ale v jejím hlase byla starost. „Včelky ztratily svůj med a bojí se, že bez něj nepřežijí zimu.“ Brumlík se k ní naklonil a řekl: „Pomůžeme ti, královno. Najdeme ten ztracený med!“ Královna jim poděkovala a řekla: „Buďte opatrní. Les je plný stínů, které se skrývají za sladkou vůní.“

Brumla a Brumlík šli kolem úlu a poslouchali šumění včelek, které se bály i šeptat. „Brumlo, cítíš to? Med tu není,“ řekl tiše Brumlík a Brumla přikývl: „Ano, Brumlíku. Musíme zjistit, kdo si ho vzal.“ Vydali se po stopách, které voněly medem, ale byly pomíchané s podivným stínem, který jim chladil záda. Všude kolem nich byly květiny a les byl krásný, ale ticho bylo až moc hlasité. „Neboj se,“ řekl Brumla, „spolu to zvládneme.“ A Brumlík se mu usmál a pevně se chytil jeho tlapky, protože věděl, že v medvědím srdci je víc než jen síla – je tam i odvaha, která svítí jako slunce.

Cesta je zavedla k jeskyni, která byla chladná a tmavá jako noc. Uvnitř slyšeli šepoty a bzukot – a v dálce se třpytila kapka medu jako zlatá slzička. „Musíme jít dál, Brumlíku,“ řekl Brumla a oba bráškové vstoupili do tmy. Když se dostali hlouběji, objevili velkou truhlu plnou medu a nad ní stál temný stín – starý medvěd, který si chtěl med nechat jen pro sebe. „To není tvůj med!“ vykřikl Brumla a medvědí stín zavrčel: „Chci ho pro sebe, vždycky jsem chtěl!“ Brumlík se postavil před Brumlu a řekl: „Med patří všem, kdo se o les starají, ne jen jednomu.“

Brumla a Brumlík se nebáli. Společně začali zpívat píseň o přátelství a lesu, který drží všechny pohromadě. Jejich hlas byl jako světlo, které se šířilo jeskyní a zahánělo stín pryč. Temný medvěd nakonec pochopil – v jeho očích se objevila slza a on tiše řekl: „Omlouvám se. Zapomněl jsem, že med je darem, ne kořistí.“ Brumla a Brumlík ho objali a spolu odnesli med zpět do úlu, kde včelí královna čekala se slzami radosti v očích. „Děkuji vám, medvědí bratři,“ řekla a její hlas byl sladší než med sám.

Když se med vrátil zpět do úlu, celý les se rozzářil – květiny zpívaly, včelky tančily a med voněl sladčeji než kdy předtím. Brumla a Brumlík si sedli pod starý dub a sledovali, jak včelky pracují s radostí a láskou. „Vidíš, Brumlíku? Když dáš lesu srdce, dostaneš ho zpátky plné světla,“ řekl Brumla a Brumlík mu přikývl s úsměvem. A tak skončilo dobrodružství v medovém lese – ale medvědí bráškové věděli, že kde je láska a přátelství, tam se med nikdy neztratí.

Jednoho letního večera, kdy se Brumla a Brumlík vrátili z procházky, sedli si na svůj pařez a pozorovali hvězdy. Obloha byla plná malých světýlek, která se na ně usmívala jako drobní skřítci s lucerničkami. Ale tu noc si Brumlík všiml, že jedna hvězda chybí. „Brumlo, podívej! Tam vždycky svítila hvězda – a dnes tam není!“ řekl překvapeně a Brumla se zamračil. „To je zvláštní, Brumlíku. Musíme zjistit, kam zmizela,“ odpověděl a oba seděli dlouho potichu, poslouchali, jak les šumí a hvězdy šeptají svoje písničky. Ale jejich srdíčka byla plná otázek – kam odcházejí hvězdy, když zmizí z nebe?

Druhý večer zmizela další hvězda a třetí den zase další. „Brumlo, to už není náhoda!“ řekl Brumlík, když se obloha zdála o trochu prázdnější. Brumla vzal mapu, kterou kdysi dostali od moudré sovy Šalamounky, a řekl: „Musíme najít most, který vede mezi naším lesem a hvězdnou říší. Jen tam najdeme odpověď.“ Připravili si med na cestu a lucerničku, protože věděli, že cesta bude tmavá a plná kouzel. „Spolu to zvládneme,“ řekl Brumla a Brumlík mu přikývl. A tak se vydali, krok za krokem, srdce plná naděje a trochu i strachu, ale s vědomím, že když jsou spolu, žádná noc není příliš tmavá.

Stezka, kterou ukazovala mapa, byla skrytá za vodopádem, který zpíval písničku tak tichou, že ji slyšelo jen srdce. Medvědí bráškové se protáhli za šumící závoj vody a objevili schody z měsíčního kamene, které vedly vzhůru. Každý schod byl chladný a hebký, jako by je někdo vyleštil hvězdným prachem. Ale když stoupali výš, začal foukat vítr, který chtěl jejich odvahu prověřit. „Brumlo, já mám trochu strach,“ přiznal Brumlík a Brumla mu podal tlapku: „Neboj se, Brumlíku, já tě nenechám samotného.“ Vítr zeslábl a schody je vedly dál, až k bráně z hvězdného mléka, která se před nimi otevřela jako obrovské oko nebe.

Za branou stál hvězdný duch – vysoký a průzračný, s očima plnými světla, které se odráželo jako lesklé kamínky. „Proč jste přišli, medvědí bratři?“ zeptal se hlasem, který zněl jako nejkrásnější píseň noci. Brumla řekl: „Ztrácíme hvězdy a bojíme se, že les zůstane bez světla.“ Duch se smutně usmál a řekl: „Hvězdy nejsou ztracené. Ale někdo staví most, aby je ukradl do svého srdce a nechal les tmavý.“ Brumlík se zachvěl: „Musíme je zachránit!“ Hvězdný duch jim dal stříbrný klíček: „Najděte most a vraťte světlo zpět. Vaše odvaha bude vaším světlem.“

Most z hvězd byl křehký a třpytil se jako sněhové vločky na slunci. Brumla šel první, každý krok mu připomínal, že světlo je křehké a musí se chránit. Brumlík ho následoval, oči plné odhodlání a víry. „Podívej, Brumlo! Tam na konci mostu je hvězda, která chyběla!“ vykřikl Brumlík. Ale most se začal chvět, když se k němu přiblížili – jako by stín chtěl hvězdu pohltit. Brumla si vzpomněl na to, co řekl duch – že odvaha je světlem – a začal zpívat písničku, kterou ho učila maminka. Jejich zpěv byl jako zářivý paprsek, který most zpevnil a hvězda se vrátila do jejich tlapek.

Když sestoupili z mostu zpátky do lesa, hvězdy na nebi zase zářily a vítr zpíval píseň o návratu naděje. Brumla a Brumlík položili hvězdu na mýtinu a v tu chvíli se rozsvítil celý les – stromy svítily, květiny zpívaly a i nejmenší brouček tančil radostí. „Dokázali jsme to, Brumlíku,“ řekl Brumla a bráška mu dal pusu na čumáček: „Díky, že jsi tu byl se mnou.“ A tak skončila jejich cesta k nočnímu světlu, ale oba věděli, že kdykoliv hvězdy zmizí, vždycky je najdou, protože mají jeden druhého – a to je světlo, které nikdy nezhasne.

Jednoho jarního rána, kdy slunce ještě ospale zívalo a kapky rosy se třpytily na listech, se Brumla a Brumlík procházeli lesem a těšili se z jeho vůně. Ale všimli si, že něco není v pořádku – ptáci nezpívali tak radostně, květiny se svěšovaly a dokonce i lišky měly smutné oči. „Brumlo, podívej, co se to děje?“ zeptal se tiše Brumlík a Brumla si povzdechl: „Něco v lese onemocnělo, Brumlíku.“ Potkali jezevce, který kašlal a nemohl ani mluvit, a veverku, která ztratila chuť k oříškům. Les byl nemocný a medvědí bráškové věděli, že musí zjistit, jak ho vyléčit. V srdcích jim hořela touha pomoct – protože les byl jejich domovem a oni věděli, že když jeden trpí, trpí všichni.

V ten večer, když hvězdy tančily na nočním nebi, si Brumlík sedl k ohýnku a otevřel starou knihu, kterou našel u moudré sovy Šalamounky. Kniha vyprávěla o léčivém prameni a kouzelném mechu, který dokáže vyléčit všechny nemoci lesa. „Podívej, Brumlo, tady se píše, že mech roste u pramene hluboko v horách,“ řekl Brumlík a Brumla přikývl: „To je naše šance, Brumlíku. Musíme ho najít.“ Kniha šeptala příběhy o odvaze a lásce k přírodě a oba medvědí bráškové cítili, že jim les důvěřuje. Připravili si malý uzlík s chlebem a medem a lucerničku, aby jim svítila na cestu. Věděli, že bude dlouhá a plná zkoušek, ale jejich srdce byla odhodlaná.

Ráno bylo chladné a les voněl mokrou půdou a borovicemi. Brumla a Brumlík vyrazili na cestu, krok za krokem, s písní v srdci, která jim dávala sílu. Překonávali potoky, kde voda zpívala písničku o čistotě, a tmavé houští, kde lišky šeptaly varování o stínu, který hlídá pramen. „Neboj se, Brumlíku,“ řekl Brumla a stiskl bráškovi tlapku. Brumlík se usmál a oba věděli, že když jsou spolu, nic je nezastaví. Šli dál, i když byla cesta kluzká a nohy se jim bořily do mechu. Ale věděli, že někde tam, uprostřed hor, čeká pramen, který dá lesu nový dech.

Když dorazili k prameni, voda byla tak čistá, že viděli vlastní odraz – dva medvědí bratři, unavení, ale plní naděje. U pramene rostl kouzelný mech – zelený a hebký jako měkký polštářek. Ale u něj stál stín – starý duch lesa, který hlídal mech před těmi, kdo by ho chtěli jen pro sebe. „Proč jste přišli?“ zeptal se hlasem, který zněl jako šumění větví. Brumla pokorně řekl: „Les je nemocný, a my mu chceme pomoct.“ Duch se zamyslel a řekl: „Musíte dokázat, že nejste sobci – musíte dát, než dostanete.“ Brumlík vytáhl z kapsy kousek medu a položil ho k prameni. „To je pro les, ne pro nás,“ řekl tiše. Duch se usmál a mech se zaleskl jako zelené světlo.

Duch jim podal mech a voda pramene se rozzářila jako měsíční světlo. „Vezměte ho a vyléčte les,“ řekl a jeho hlas byl teď měkký jako letní vánek. Brumla a Brumlík vzali mech a poděkovali. Cestou zpět si zpívali píseň, která zněla o lásce k lesu a o tom, jak silní jsou, když jsou spolu. „Brumlo, myslíš, že to pomůže?“ zeptal se Brumlík a Brumla ho pohladil po oušku: „Ano, Brumlíku. Pomůže to, protože to není jen mech – je to naděje, kterou jsme našli.“ A oba věděli, že to, co dělají, je správné, protože v srdci nesli světlo a laskavost.

Když se vrátili do lesa, všechna zvířátka se na ně dívala s nadějí. Brumla a Brumlík položili mech ke kořenům nejstarší borovice a vodou z pramene pokropili listy a trávu. Les se rozzářil – ptáci zpívali a lišky se smály radostí. „Děkuji vám,“ řekla veverka a objala Brumla kolem nohy. „Děkuji vám,“ řekl vítr a tančil mezi větvemi. Brumla a Brumlík si sedli na pařez a pozorovali, jak se les uzdravuje. Věděli, že příběh skončil, ale jejich srdce byla plná – protože někdy stačí jen odvaha a kapka laskavosti, aby se svět znovu rozzářil.

Bylo to jedno klidné ráno, kdy Brumla a Brumlík sbírali jahody u lesa, když k nim doletěl vítr s podivnou zprávou – moudrá sova Šalamounka přišla o svou kouzelnou knihu! Kniha, která znala všechny příběhy lesa, byla pryč a les byl najednou tichý, jako by i stromy zapomněly, jak šeptat. „Brumlo, slyšíš to? Les je nějaký smutný,“ řekl Brumlík a Brumla mu přikývl: „Ano, Brumlíku. Musíme zjistit, co se stalo.“ A tak medvědí bráškové odložili košík s jahodami a vydali se hledat moudrou sovu, aby se dozvěděli víc o ztracené knize. Vzduch voněl mechem a šiškami a v jejich srdcích rostla zvědavost – a taky trochu strach, protože věděli, že kdo ukradne knihu Šalamounky, může zneužít její moc.

Sova Šalamounka seděla na starém dubu a její oči byly moudré, ale smutné. „Ach, Brumlo a Brumlíku, ztratila jsem knihu, která chrání všechny příběhy lesa,“ řekla a její hlas zněl jako vítr mezi větvemi. „Kdo ji najde, bude mít moc nad pohádkami a nad lesem. Musíte mi pomoct ji najít, než padne do špatných rukou.“ Brumla se uklonil a řekl statečně: „Neboj se, Šalamounko. Najdeme ji.“ Brumlík se přidal: „Vždyť jsme bratři, a spolu dokážeme všechno!“ Sova jim dala pírko – kouzelné a měkké jako první sníh – které jim mělo ukázat cestu. „To pírko vám bude svítit ve tmě, když se budete bát,“ řekla a její oči jiskřily jako hvězdy. A tak se medvědí bráškové vydali na cestu plnou dobrodružství, s pírkem v kapse a odhodláním v srdci.

Les byl tichý, ale stopy zloděje knihy byly zřetelné – větvičky zlomené, šišky rozházené a mech rozhrabaný, jako by někdo spěchal a přitom zanechal za sebou neklid. Brumla šel první a Brumlík ho následoval, oči upřené k zemi. „Podívej, Brumlíku, tady někdo upustil peříčko – není to Šalamounčino?“ zeptal se Brumla a Brumlík přikývl. Pírko se zatřpytilo a ukázalo jim cestu dál, až dorazili k malému jezírku. Tam byla ve vodě odražená hádanka: „Kdo umí tančit bez nohou a zpívat beze slov?“ Brumla se zamyslel a řekl: „To bude vítr, Brumlíku.“ A vítr jim zašeptal: „Jděte dál, cesta ještě nekončí.“ Medvědí bráškové se drželi za tlapky a šli dál, protože věděli, že les je plný hádanek, ale i odpovědí, když máš čisté srdce.

Cesta je zavedla do tmavého houští, kde se i ptáci báli zpívat a stíny se natahovaly jako dlouhé prsty. Brumlík se zastavil a řekl tiše: „Brumlo, já se bojím.“ Brumla ho ale objal svou velkou tlapou a usmál se: „Neboj se, Brumlíku, tma je jenom místo, kde světlo ještě nesvítí.“ A v tu chvíli vytáhl kouzelné pírko a jeho světlo rozehnalo stíny. V houští slyšeli šramot – to zloděj knihy utíkal před jejich odvahou! „Rychle, musíme ho dohnat!“ zvolal Brumla a bráškové se rozběhli za zvukem, který vedl k staré jeskyni, temné a chladné jako zapomenutý sen.

V jeskyni našli zloděje – byl to stín, který chtěl knihu pro sebe, aby mohl přepsat příběhy lesa podle svého. „Vrať nám knihu!“ vykřikl Brumla a Brumlík se postavil vedle něj, oči jasné a nebojácné. Stín se zasmál a řekl: „Nikdy ji nedám!“ Ale Brumla a Brumlík věděli, že síla přátelství je mocnější než strach. Zpívali píseň o lese a jeho příbězích, a s každým slovem stín slábl, až nakonec zmizel jako pára nad jezírkem. Kniha se zaleskla ve světle pírka a oba medvědí bráškové ji zvedli s úsměvem. „Vidíš, Brumlíku? Spolu jsme silní,“ řekl Brumla a Brumlík se smál, protože věděl, že to byla pravda.

Když vrátili knihu sově Šalamounce, les znovu ožil – stromy začaly šeptat příběhy, ptáci zpívali a vítr tančil mezi větvemi. Sova se na ně podívala s úsměvem a řekla: „Děkuji vám, medvědí bratři. Pamatujte – příběhy jsou poklady, které musíme chránit.“ Brumla a Brumlík si sedli pod její dub a poslouchali, jak jim šeptá staré příběhy, které znovu našly hlas. A tak skončilo jejich dobrodružství, ale oba věděli, že každý den může být novým příběhem, když máš srdce otevřené a přátelství, které tě nikdy neopustí.

Bylo léto a slunce svítilo na les tak jasně, že i šišky na borovicích se leskly jako malé poklady. Brumla a Brumlík se procházeli lesem, když najednou zaslechli zvláštní zvuky. Přicházely od stříbrného jezera, které se třpytilo jako zrcadlo. „Brumlo, slyšíš to?“ zeptal se Brumlík a jeho oči byly velké a zvědavé. „Slyším, Brumlíku. Jako by voda šeptala nějaké tajemství,“ odpověděl Brumla a oba se zastavili, aby naslouchali. Voda šeptala slova, kterým nerozuměli, ale cítili, že něco není v pořádku. Ten večer nemohli spát, protože jejich srdíčka byla plná otázek. Věděli, že musí zjistit, co se u jezera děje, a tak si slíbili, že druhý den vyrazí k jeho břehům a najdou odpovědi.

Druhý den ráno se les probudil s jemným vánkem a medvědí bráškové vyrazili. Cesta k jezeru vedla skrz mechový koberec a voněla po borůvkách a šiškách. Brumla nesl v tlapce malou lucerničku, i když bylo světlo, protože chtěl být připravený na všechno. Když dorazili k jezeru, viděli, jak se voda třpytí a malá vlnka hladí břeh. Ale uprostřed jezera, kde voda bývala nejklidnější, vířila a tvořila zvláštní obrazce. „To je zvláštní, Brumlíku,“ zamumlal Brumla. Brumlík si klekl k vodě a tiše řekl: „Je to, jako by nám chtěla něco říct.“ A v té chvíli se v hlubinách zaleskla postava – stříbrná a průzračná jako samotná voda. Oba medvědi se lekli, ale zvědavost byla silnější než strach.

Z vody se vynořil vodní duch – bytost tak krásná, že se zdálo, že je stvořená z kapek rosy a měsíčního svitu. „Nebojte se,“ řekl jemným hlasem, který zněl jako voda zurčící v horském potoce. „Jsem duch tohoto jezera a potřebuju vaši pomoc.“ Brumla a Brumlík stáli jako přikovaní, ale Brumla se vzchopil: „Jak ti můžeme pomoct, duchu?“ Duch jim vysvětlil, že stříbrné světlo, které dává jezeru jeho krásu a klid, bylo ukradeno zlým stínem z hlubin. „Bez něj budu slabý a voda ztratí svůj třpyt,“ povzdechl si duch a v jeho hlase byla smutná píseň. Medvědí bráškové se na sebe podívali a bez váhání řekli: „Pomůžeme ti.“

Duch jim ukázal cestu do jeskyně pod jezerem, kde se stín skrývá. Brumla a Brumlík se vydali na cestu, i když byla tma a voda studená. „Drž se mě, Brumlíku,“ řekl Brumla a bráška ho pevně chytil za tlapku. Cesta byla plná kamínků, které klouzaly pod nohama, a tmavých koutů, kde světlo lucerny sotva dosáhlo. Ale oba bráškové věděli, že musí jít dál. V hlubinách jeskyně našli stín – velký a temný jako noční bouřka. „Vrať světlo jezeru!“ zvolal Brumla, ale stín se jen zasmál a zmizel ještě hlouběji. Medvědí bráškové si zpívali píseň o světle a naději, a každý tón jejich hlasu pronikal tmou, až našli maličké stříbrné světlo schoulené mezi kameny.

Brumlík jemně vzal světlo do tlapek a řekl: „Neboj se, přivedeme tě zpět k duchovi.“ Ale stín se vrátil a chtěl jim světlo vzít. Brumla se postavil mezi stín a svého brášku: „Nikdy ho nedáme!“ zvolal statečně. V tu chvíli se stříbrné světlo rozzářilo tak jasně, že stín začal slábnout a mizet, až nakonec zmizel docela. Medvědí bráškové si oddychli a objali se. „Vidíš, Brumlíku? Spolu to zvládneme vždycky,“ řekl Brumla a Brumlík se usmál. Jejich srdce byla plná radosti a světlo, které zachránili, bylo jejich odměnou – a darem pro celý les.

Když vrátili světlo vodnímu duchovi, jezero se znovu rozzářilo jako stříbrná opona a duch se jim hluboce poklonil. „Děkuji vám, medvědí bratři. Voda bude zase zpívat a šumět příběhy o odvaze a přátelství,“ řekl a v jeho očích zářila radost. Brumla a Brumlík se vrátili na břeh, kde je čekal nový den a les plný světla. Sedli si na pařez, zhluboka se nadechli a věděli, že dobrodružství je krásné, když je můžeš sdílet s tím, koho máš rád. A tak skončilo tajemství stříbrného jezera, ale v jejich srdcích zůstala písnička vody a světla, kterou budou vyprávět dál.

Bylo to jedno ráno, kdy slunce ještě lenivě zívalo za obzorem a v lese se všechno probouzelo do nového dne. Brumla a Brumlík seděli na pařezu a poslouchali slavíka, který vždycky zpíval tak krásně, že i stromy přestávaly šustit a lišky tiše seděly mezi kapradím. Ale dnes bylo v lese podivné ticho. „Kde je slavíkův zpěv?“ divil se Brumla a Brumlík pokýval hlavou. „Slavíku, kde jsi?“ zavolali oba medvědí bráškové, ale odpověděl jim jen vítr a šumící kapky rosy. Smutní se rozhlédli a rozhodli se, že slavíka najdou a přinesou mu zpět jeho zpěv. Vzali si na cestu chleba s medem a lucerničku, protože tušili, že bude potřeba projít i tmavými kouty lesa. A tak začalo jejich dobrodružství – dobrodružství, které prověří nejen jejich odvahu, ale i jejich srdce.

Cestou lesem, kde paprsky světla tančily jako drobné víly, potkali Brumla a Brumlík vílu Melodii. Měla vlasy jako stříbrné struny a její hlas zněl jako kapky rosy, když se dotýkají květů. „Hledáte slavíkův zpěv?“ zeptala se jemně a oba medvědí bráškové přikývli. „Ano, slavík ztratil svůj zpěv a my mu chceme pomoct,“ řekl Brumlík a víla Melodie se usmála. „Zpěv se neztrácí, když víš, kde ho hledat,“ řekla tajemně a mávla rukou. V tu chvíli se kolem nich rozezněla píseň lesa, jemná a tichá, a medvědí bráškové pochopili, že musí jít dál, i když cesta vede tmou. Víla Melodie jim dala drobný zvoneček, který měl ukázat cestu, když už světlo lucerny nebude stačit. „Nebojte se, zpěv je tam, kde se rodí světlo i tma,“ zašeptala a zmizela mezi stromy, které jí zazvonily na rozloučenou.

Když přišel večer a slunce odešlo spát, les se proměnil v království stínů a tajemných zvuků. Brumla i Brumlík se třásli zimou a trochu i strachem, protože stíny se natahovaly a šepotaly příběhy, které nikdy nechtěli slyšet. „Brumlo, já se bojím,“ přiznal Brumlík, ale Brumla ho objal svou teplou tlapkou a řekl: „Neboj se, Brumlíku, jsme spolu. A když jsme spolu, tma nemůže vyhrát.“ Lucerna poblikávala a zvoneček od víly Melodie cinkal tiše, jako by jim šeptal do ouška, že všechno dobře dopadne. A tak šli dál, krok za krokem, i když se jim zdálo, že les nikdy neskončí. V jejich srdcích však už zpívala naděje – jako maličká písnička, která byla silnější než strach.

Když se dostali do nejtemnější části lesa, kde ani hvězdy nesvítily, Brumla si vzpomněl na to, co říkala víla: „Zpěv je tam, kde se rodí světlo i tma.“ Zavřel oči a začal brumlat starou píseň, kterou ho naučila maminka. „Brumlíku, zpívej se mnou,“ vyzval svého brášku a oba začali zpívat – nejdřív tiše, pak hlasitěji. A najednou se stíny přestaly plížit a tma ustoupila. Les jim naslouchal a slavíkův zpěv, který se ztratil, se začal vracet – jako kdyby ta píseň byla klíčem, který odemyká srdce všeho živého. „Slyšíš to, Brumlíku?“ radoval se Brumla a Brumlík se usmíval, protože věděl, že jejich zpěv je silnější než všechny obavy.

Najednou se mezi stromy objevilo slabé světlo a v jeho středu stál slavík. Seděl na větvi a díval se na ně očima, ve kterých byla radost a vděčnost. „Děkuji vám, medvědí bratři,“ řekl slavík a jeho hlas byl zase tak krásný, že i měsíc na chviličku přestal svítit, aby si ho poslechl. „Tvůj zpěv nikdy nezmizel,“ usmál se Brumla, „jen jsi ho musel slyšet ve svém srdci.“ Slavík zazpíval nejkrásnější píseň, jakou kdy les slyšel, a víla Melodie se znovu objevila, aby se s nimi rozloučila. „Pamatujte si – zpěv je dar, který nikdy nezmizí, když máte odvahu a srdce,“ řekla a zmizela jako stříbrný paprsek.

Ráno přineslo nový den a v lese už nebylo slyšet ticho, ale zpěv slavíka a šustění listí, které tancovalo radostí. Brumla a Brumlík se vrátili na svou mýtinu, unavení, ale šťastní. „Byla to dlouhá cesta, Brumlíku,“ řekl Brumla a bráška mu přikývl. „Ale stálo to za to,“ odpověděl a v jejich očích svítilo světlo, které se rodí jen tehdy, když překonáš svůj strach. A tak skončilo jejich dobrodružství se ztraceným zpěvem – ale každý nový den jim šeptal, že písně nikdy nekončí. Protože kde je přátelství a odvaha, tam je vždycky zpěv – a les to ví.

Jednoho podzimního rána, když lesní listí šustilo jako měkké koberečky a slunce se nesměle schovávalo za mraky, Brumla a Brumlík objevili cosi zvláštního. V dutém pařezu u jejich oblíbené mýtiny našli zaprášený svitek, který voněl po pryskyřici a starých příbězích. Brumla, odvážný medvěd s chlupatým kožíškem, mapu opatrně rozvinul a tiše si brumlal: „Podívej, Brumlíku, vypadá to jako pokladnická mapa!“ Brumlík, menší, ale chytřejší, si mapu prohlížel očima, které jiskřily jako hvězdy. „Pod ledovcem? To zní jako dobrodružství!“ vykřikl nadšeně a medvědí bráškové věděli, že musí zjistit, co se pod ledovcem ukrývá. Slíbili si, že budou spolu, a vydali se zpátky do svého doupěte, aby si vše připravili – provazy, lucernu a trochu medu na zahřátí. Slunce zapadalo za vrcholky stromů a Brumla i Brumlík nemohli dospat, protože věděli, že zítřejší den bude plný překvapení.

Druhý den ráno bylo nebe jasné a modré jako studánka, a medvědí bráškové vyrazili na cestu. Šli po stezce, kterou jim ukazovala mapa, a zpívali si písničku o medvědích tlapkách, které jsou silné a statečné. Ale brzy je čekala první překážka – potok, který zurčel a bublal, jako by chtěl každého zdržet. „Jak ho přejdeme, Brumlo?“ ptal se Brumlík a Brumla se zamyslel. Pak si vzpomněl na padlý strom nedaleko a společně ho opatrně převalili přes potok, aby po něm mohli přejít jako po mostě. Smáli se a tleskali, když se jim podařilo dostat na druhou stranu, a pokračovali dál po cestě, která se stávala stále kluzčí a chladnější. Sníh jim křupal pod tlapkami a dech se měnil v malé obláčky páry, ale medvědí bráškové se nevzdávali – protože věděli, že poklad pod ledovcem na ně čeká.

Když dorazili k ledovci, jeho bílá stěna se třpytila jako drahokamy. Brumla vzal do ruky mapu a ukázal na vyznačené místo: „Tady, Brumlíku, tady musíme najít vchod!“ A opravdu – za velkým ledovým balvanem objevili malý otvor, který vedl přímo do útrob hory. V jeskyni to vonělo po tajemství a dávných dobách a medvědí bráškové si svítili lucernou, která vrhala dlouhé stíny na stěny z ledu a kamene. Na zmrzlých stěnách jeskyně uviděli zvláštní znamení – hvězdy, měsíce a tajemné medvědí tlapy, vyryté hluboko do ledu. „To je asi znamení, že jsme na správné cestě,“ řekl tiše Brumlík a oba bráškové pokračovali dál, srdíčka jim tloukla jako zvonečky. Led pod jejich tlapkami zpíval svou píseň, a oni věděli, že vstoupili do místa, kde se sny a kouzla mísí s nebezpečím.

Po dlouhém putování dorazili do velké ledové síně. Uprostřed se třpytil poklad – starodávná truhla plná šperků a zářících kamenů, které vypadaly jako kapky zmrzlého měsíčního světla. Brumla se nadšeně rozesmál: „Podívej, Brumlíku, ten poklad!“ Ale sotva se přiblížili, ozval se hlas – tichý a chladný jako zimní vítr: „Kdo se dotkne pokladu, musí prolomit kletbu, jinak se nikdy nevrátí.“ Brumlík se zastavil a jeho oči se rozšířily. „Musíme zjistit, jak tu kletbu zlomit, Brumlo,“ řekl statečně a oba medvědí bráškové se rozhlíželi po jeskyni, aby našli stopy, které by je mohly navést k řešení. Věděli, že poklad je krásný, ale svoboda a domov jsou cennější než všechny drahokamy světa.

Brumla si vzpomněl na radu moudré sovy Šalamounky: „Pravé poklady se nedají vzít – musíš je darovat.“ Brumlík to pochopil a začal zpívat starou písničku o lesním přátelství, kterou mu kdysi zpívala maminka. Najednou ledové stěny zněly jako chóry a poklad začal zářit jemným, hřejivým světlem. „To je ono!“ zvolal Brumla a oba medvědí bráškové spojili své tlapky a zpívali, až se celá jeskyně rozzářila jako nebe plné hvězd. Kletba se zlomila a hlas víru v jeskyni tiše zašeptal: „Jste svobodní. Ať vás poklad provází domů.“ Poklad zmizel, ale v srdcích medvědích brášků zůstal pocit, že to největší bohatství je v jejich odvaze a přátelství.

Cesta domů byla dlouhá, ale medvědí bráškové šli s lehkým krokem a radostí v srdci. Když se vrátili na svou mýtinu, zjistili, že jim v batůžku zbyl jeden jediný křišťál – dar jeskyně, který zářil jako vzpomínka na jejich dobrodružství. „To bude náš talisman, Brumlíku,“ řekl Brumla a oba medvědi věděli, že jejich cesta neskončila – že les a hory jim budou dál šeptat svá tajemství. U ohýnku si pak vyprávěli, jak spolu překonali strach, a srdíčka jim hřála jako plamínek v noci. A tak končí první velké dobrodružství Brumly a Brumlíka – ale v jejich srdcích už se rodily nové příběhy, které budou jednou vyprávět dál.