Sovička a kniha nočních dobrodružství

V tichém nočním lese, kde mezi stromy poletoval jemný vánek a hvězdy svítily jako stříbrné lampičky, bydlela malá sovička jménem Olívie. Byla to zvláštní sovička – místo lovení myšek měla jiné poslání. Každou noc usedla na nejvyšší větev starého dubu a do své velké knihy se sametovými deskami zapisovala sny. Nebyly to jen tak ledajaké sny – dokázala z oblohy vidět, co se zdá dětem i zvířátkům, a jemným písmem je zaznamenávala. V jejích zápiscích se objevovaly létající medvědi, křišťálová jezera i koláče, které uměly zpívat. „Každý sen je poklad,“ šeptala si, když pero ponořila do inkoustu z hvězdného prachu a s úsměvem zapisovala další noční dobrodružství.

Jednoho chladného večera, kdy měsíc zářil jasněji než jindy, přiletěla Olívie na svůj oblíbený strom, otevřela dutinu, kde knihu vždy schovávala… ale našla jen prázdné místo. Její srdce se sevřelo a křídla se rozechvěla. „Kde je moje kniha?“ vyjekla vyděšeně. Jak listovala prázdnou dutinou, všimla si, že z lesa mizí světélka snů – nad domky dětí i hnízdy zvířátek se objevovala jen temnota. Bez knihy sny nemohly přežít, rozplývaly se do černé noci jako pára nad jezírkem. Olívie věděla, že musí knihu najít, jinak noc zůstane navždy prázdná.

Odvážně roztáhla křídla a vydala se na cestu. Letěla přes tmavé lesy, kde větve šeptaly varování, nad lesklými řekami, jejichž hladina odrážela hvězdnou oblohu, a kolem strmých hor, které si povídaly mezi sebou hlubokými hlasy větru. Na každém místě se zastavila, naslouchala a pátrala po stopách. Tu našla drobnou stříbrnou peříčkovou záložku, jinde zas kousek stránek, které se ztratily z knihy a třpytily se v měsíčním svitu. Bylo to jako sledovat nit světla, která ji měla dovést k pachateli. „Neboj se, moje kniho, já tě najdu,“ šeptala si tiše, aby neztratila odvahu.

Na okraji hlubokého údolí se Olívie setkala s havranem jménem Corvus, který byl známý jako hlídač stínů. Měl oči jako dvě malé lucerny a hlas, který zněl jako šustění suchého listí. „Hledáš knihu nočních dobrodružství,“ řekl bez otázek. Olívie přikývla a vyprávěla mu o mizících snech. Corvus ji vyslechl a poté přikývl. „Tvou knihu má Sbírač stínů. Je to bytost, co krade sny a mění je v prach, aby z nich upletl plášť neviditelnosti. Najdeš ho v Jeskyni ozvěn.“ Sovička mu poděkovala a slíbila, že sny zachrání, ať to stojí cokoliv.

Jeskyně ozvěn byla tmavá a její stěny vracely každý zvuk tisíckrát zesílený. Olívie se opatrně vplížila dovnitř a spatřila Sbírače stínů – vysokou postavu s pláštěm černým jako noc a očima, v nichž tančily cizí sny. U jeho nohou ležela její kouzelná kniha. Sovička sebrala všechnu odvahu, rozepnula křídla a zavolala: „Sny patří všem, kdo je prožívají, ne tobě!“ Sbírač se snažil knihu ukrýt, ale Olívie se prudce vrhla vpřed, uchopila ji do pařátků a vzlétla ven. Jakmile knihu otevřela, z jejích stránek se vyhrnuly tisíce malých světlušek – sny se vracely zpátky k dětem a zvířátkům, rozjasňovaly noc a plnily ji kouzlem.

Od té noci Olívie nikdy nenechávala knihu bez dozoru. Každý večer usedla na svou větev, knihu měla pevně vedle sebe a s úsměvem zapisovala nové příběhy. Když zvedla hlavu k hvězdám, věděla, že nad každým domovem svítí sen, který zůstane zachován. „Slíbila jsem, že sny budu chránit, a svůj slib splním,“ zašeptala a jemně otočila stránku, aby přidala další kouzelné dobrodružství. A tak noc co noc malá sovička zapisovala do své knihy příběhy, které zahřívaly srdce a dávaly naději, že svět je plný krásy, pokud se na něj díváme očima snů.