Myška Tili a cesta za duhou

Když bouřka konečně utichla a poslední kapky deště sklouzly z listů stromů, les se znovu nadechl a nad jeho korunou se objevila nádherná duha, tak jasná a barevná, že se zdálo, jako by se dotýkala země. Myška Tili stála na kraji pěšinky, batůžek měla na zádech a oči jí zářily úžasem. Nikdy předtím neviděla duhu tak blízko a srdíčko jí zašeptalo: „Musím zjistit, kam vede.“ A tak se ani dlouho nerozmýšlela, utáhla si čepičku z listu a vykročila směrem, kde se barevný oblouk zdál dotýkat lesa.

Cesta podél duhy byla zpočátku snadná a veselá, slunce hřálo a vzduch voněl po dešti, ale čím dál Tili šla, tím víc si uvědomovala, že les se pomalu mění. Známé stromy zůstávaly za ní a před ní se otevíraly nové kouty, které ještě nikdy neviděla. „To nevadí,“ řekla si, „vždyť každá cesta začíná prvním krokem.“ Duha se před ní lehce posouvala, jako by ji lákala dál, a Tili kráčela s pocitem radostného očekávání.

Brzy potkala malého zajíčka, který seděl u cesty a smutně koukal do louže. „Ztratil jsem maminku,“ vzlykl. Tili se zastavila, i když cítila, že duha je pořád kousek před ní. Posadila se k zajíčkovi a klidně řekla: „Pojď, pomůžu ti ji najít.“ Společně se vydali k blízkému křoví, odkud se brzy ozvalo známé zavolání, a když se zajíček radostně rozběhl k mamince, Tili si uvědomila, že se usmívá víc než při pohledu na duhu.

Jak pokračovala dál, potkala veverku, která nemohla doskočit na vysokou větev, i ptáčka, kterému vítr sfoukl pírko z hnízda. Tili pomáhala, poslouchala a smála se s nimi, i když cítila únavu v tlapkách. Občas se zastavila a podívala se nahoru, ale duha byla pořád stejně daleko, jako by si s ní hrála. „Možná jdu pomalu,“ pomyslela si, ale pak ji napadlo, že se vlastně nikam nežene.

Po chvíli si Tili sedla na kámen, zadívala se na les kolem sebe a uvědomila si, že duha se nikdy nepřiblížila, ale její cesta byla plná setkání, smíchu a drobných dobrých skutků. „Možná že duha není cíl,“ zašeptala si, „ale ukazatel.“ V tom okamžiku pocítila klid, jako by se v ní něco usadilo, a pochopila, že to nejkrásnější už dávno našla.

Když se slunce začalo sklánět k obzoru, Tili se vydala zpátky domů, unavená, ale šťastná, a duha pomalu bledla, až se ztratila úplně. Lehla si do svého pelíšku a s tichým úsměvem zavřela oči, protože věděla, že nejkrásnější část každé cesty nejsou barvy na obloze, ale ti, které na ní potkáme, a s touto myšlenkou se jí usínalo lehce a klidně.