Kuba a zpívající kámen

Byl jednou jeden chlapec jménem Kuba, který žil se svými rodiči na kraji tichého a tajemného lesa. Kuba měl srdce plné zvědavosti a hlavu plnou otázek o světě kolem něj. Les mu byl oblíbeným místem, kam se vydával na své denní výpravy, hledaje nové a zajímavé věci. Jednoho slunečného odpoledne, když slunce vrhalo dlouhé stíny mezi stromy, Kuba narazil na něco zvláštního. U kořenů velkého dubu se leskl kámen, jakoby magií obdařený. Byl hladký a modravě šuměl, jako by skrýval tajemství hluboko v sobě.

Sklonil se k tomu kameni a jemně přiložil ucho k jeho chladnému povrchu. A tu, najednou, zaslechl tichou melodii, která byla sotva slyšitelná, ale přesto naplňovala jeho mysl s příběhy z dávných dob. „Co je to za kouzlo?“ přemítal Kuba, čarován zvukem. Jak melodie hrála, nesena větrem mezi stromy, začaly se mu před očima odvíjet obrazy světů, které už dávno zmizely za závojem času. „Kdopak tu přebýval?“ zeptal se sám sebe a s úžasem naslouchal dál.

První příběh, který kámen vyprávěl, byl o pradávném království, které kdysi rozkvétalo v srdci lesa. Tam žil moudrý král se svou dcerou, princeznou Lilií, která milovala přírodu stejně jako Kuba. Byla to laskavá dívka, která se často procházela mezi stromy, hovořila s ptáky a pozorovala jeleny brázdící lesy. Království bylo šťastné a zemi vládla hojnost. Lidé žili v míru, dokud jednoho dne nezmizeli všichni, jako by se země po nich slehla. „Kde skončili všichni lidé?“ přemýšlel Kuba, ale odpověď zůstala ukryta v notách melodie.

Z další melodie se zrodil příběh statečného rytíře jménem Václav, který putoval lesy s mečem u boku a touhou po dobrodružství v srdci. Václav se vydal na cestu hledat ztracené království. Prošel mnoha temnými zákoutími a přemohl zlého draka, který terorizoval blízká údolí. Ale rytíř nevěděl nic o tajemstvích kamene, jehož melodie vyprávěly příběhy o světě, který kdysi znal. „Kéž bys mohl slyšet mé volání, odvážný Václave,“ pomyslel si Kuba s pochopením, že některé příběhy musí zůstat skryté, aby chránily své kouzlo.

Zatímco se dny vlekly, Kuba si ke kamenu sedával den co den a sbíral střípky dávných příběhů, jako je sbíral ze vzdálených hvězd na nočním nebi. Děsil se toho, že by melodie jednoho dne utichla, a tak pečlivě naslouchal každé notě, aby ji chránil ve své paměti. Příběhy stařičkých časů se staly jeho kamarády, s kterými šel spát a s nimiž se budil. Přesto však věděl, že nadejde den, kdy bude muset kámen nechat na svém místě, aby i další zvědaví objevitelé mohli nalézt stejný zázrak.

Nakonec se Kuba rozhodl, že je čas se rozloučit. Jednoho rána, když rosa ještě pokrývala zem, se naposledy vydal k modravému kameni a jemně se k němu sklonil. „Děkuji ti za všechny příběhy,“ řekl s úsměvem. S vědomím, že příběhy zůstanou s ním navždy, a že les bude vždy jeho učitelem, se vypravil domů, zasněný a plný naděje. A tak, se zapadajícím sluncem, skončila Kuby pohádková kapitola, ale nové příběhy teprve čekaly na objevení v jeho vlastním životě.