Zajíček Tobiáš a tajemná mrkev

Bylo nebylo, na kraji lesa u malého potůčku žil zajíček jménem Tobiáš. Veselý to byl tvor, vždy říkával, že je to štěstí mít kolem sebe zelenavou zahrádku, kde roste ta nejsladší mrkev pod sluncem. Každý den se staral o svůj malý záhonek, zaléval ho a odháněl nezvané pletařky. Jednoho dne, když se chystal sklidit úrodu, povšiml si něčeho zvláštního – jedna z mrkví zářila zářivým světlem. Tobiáš si promnul oči a naklonil hlavu na stranu, přemýšleje, zda je to jen hra slunce a stínu. Avšak mrkev svítila dál, i když se obloha zatáhla a začalo mžít. „To je neuvěřitelné,“ špitl Tobiáš. Kouzelný nález ho naplnil zvídavostí, a tak se rozhodl přijít této záhadě na kloub.

V hlavě mu bzučelo nespočet otázek. Odkud se ta zářivá mrkev vzala? Někdo ji musel přeci sem zasadit! V lesní chatrči, kde žil, našel svazek starodávných knih, které zdědil po svém dědečkovi. „Možná v nich najdu nějakou odpověď,“ pomyslel si Tobiáš a začal listovat stránkami plnými starých pohádek a příběhů o kouzelných zahradách a skrytých pokladech. Avšak žádná z knih nevysvětlovala záhadu zářící mrkve. Bezradný Tobiáš označil všechny moudré knihy za nesmysly a usoudil, že se bude muset poradit s těmi, kdo znají les lépe než on sám. A tak se vydal na cestu, aby se ptal všech známých a přátel, kteří mohli mít vodítko k této tajemné žářivé záhadě.

Při své pouti navštívil lišáka Filipa, který byl známý svou moudrostí. Filip si prohlížel mrkev a zkoumavě švihem ho ocásku překulil tam a zpět. „Nevím, kde přesně by se taková mrkev vzala, ale vím jedno,“ řekl. „Les má svá tajemství a každý kout skrývá svou magii.“ Tobiáš poslechl jeho radu a zamířil k sově Olze, která měla přehled o všech lesních novinkách. „Cože? Mrkev, která svítí?“ přemýšlela nahlas stará sova a potom zalaškovala: „Možná to bude dílo některých hravých skřítků, kteří se s tebou snaží něco sdělit.“ Přestože Tobiáš od ní neobdržel konkrétní odpověď, začal se zajímat o myšlenku lesa plného hádanek a kouzel.

Následoval stejně tichý jako tmavý lesní háj, kde na něj čekali staré písničky větvovců – stará vrba, dub a borovice, které mluvily v šepotu listí. Tyto stromové chytré spirity vyprávěly Tobiášovi příběhy z časů minulých. Přes denní žertování si mezi sebou navzájem vyměňovali více než jedno kouzelné vypravování. „Snad les chce, aby ses naučil vidět jiný úhel věcí,“ pravilo mu jejich ševelení. Tobiáš se cítil povzbuzený. Potom si však uvědomil, že celou tou cestou k hledání odpovědí zanedbal svou zahrádku a obavy o mrkev, která vše začala, mu znovu vstoupily do mysli.

S novou nadějí se Tobiáš vrátil znovu na místo, kde stála jeho zahrada. Ach, jak příjemné bylo vidět svou milovanou zeleň kolem. Přesto jediné, co ho v tu chvíli začalo trápit, byla právě ta kouzelná mrkev. Přistoupil k ní opatrně a náhle slyšel jemný hlas, jakoby zezadu nebo snad přímo z mrkve. „Neboj se, udatný zajíčku Tobiáši,“ zaznělo překvapivě srdečně. „Tvé otázky jsou cestou k dobrodružstvím, a mrkev zde je odpovědí na to, co sis vždy přál: cítit se součástí něčeho velkolepého na světě.“

Tobiáš byl ohromen tím jemným, ale nesmírně hlubokým posláním. Jaké štěstí, že se vydal na tuto malou velkou cestu poznání, kde našel nejen odpovědi, ale také nové otázky, které život přináší. Pochopil, že kouzlo mrkve spočívalo především v tom, že mu ukázala hodnotu zkoumání a přátelství. A tak se zajíček s mrkví i svým malým záhonkem vrátil k obyčejným dním, ale s pocitem, že každý den může poskytnout stejná dobrodružství, jen pokud má člověk oči k vidění a srdce k naslouchání. A i když se světlená mrkev nakonec stala opět obyčejnou, les kolem zůstal navždy nádherně magickým a jeho příběh bude ševelit ve větru pro všechny, kdo mají uši k slyšení.