Kouzelné hodiny ospalého obra

Bylo jedno klidné odpoledne, kdy se malá Amálka toulala lesem. Slunce prosvítalo skrze listy a cestička se stále zužovala, až se ztratila mezi mechovými kameny. Najednou zaslechla tiché tik-tak, které se nehodilo k lesnímu šumění. Šla za zvukem, až před ní vyrostla obrovská kamenná brána porostlá břečťanem. Vešla dovnitř a ocitla se v obrovské jeskyni. Uprostřed, na podstavci z křišťálu, stály hodiny, jaké nikdy neviděla – jejich ciferník zářil hvězdami a ručičky byly ze stříbra. Kousek od hodin, na měkkém hromadě peří, spal obrovský, přátelský obr, který při každém nádechu zavoněl po čerstvém chlebu. Amálka se přiblížila a dotkla se hodin – v tu chvíli obr otevřel jedno oko, usmál se a zabrumlal: „Tak tys mě našla, maličká. Tohle jsou kouzelné hodiny a v nich je ukrytý čas plný zázraků.“

Obr se pomalu posadil a vysvětlil: „Každá minuta na těchto hodinách trvá celý den, a každý den je plný jiného kouzla.“ Pak jemně otočil stříbrnou ručičku a ta přeskočila o jeden hvězdičkový bod. Amálka ucítila, jak kolem ní zavoněla rána po dešti a najednou se ocitla… uvnitř kapky rosy. Stála na louce menší než její dlaň, ale plné obrovských květin, které na ni kývaly a zpívaly písničky o slunci. „Dobrý den, děvčátko,“ promluvila na ni oranžová lilie, „v naší kapce dnes svítí slunce celý den, pojď si s námi hrát.“ Amálka běhala po měkkých okvětních plátcích a sbírala semínka, která se proměňovala v barevné motýlky.

Když tiknutí hodin oznámilo další minutu, louka se rozplynula a Amálka se s obrem ocitla v nebi. Místo obyčejných ptáků tu poletovaly bytosti složené z jemných obláčků a paprsků. „My jsme Malíři oblohy,“ zazpívali všichni najednou a máváním svých párových křídel kreslili na modrou plochu pruhy růžové, zlaté i fialové. Obr si sedl na okraj obláčku a tiše pozoroval, jak se nebe mění. Amálka směla zkusit jeden tah – její tah vytvořil duhu, která se rozzářila až k horizontu. „Krásná práce,“ pochválil ji starý oblakoptačí mistr.

Další tiknutí je přeneslo do malé vesničky v kořenech obrovského dubu. Uprostřed byl dlouhý stůl, kolem kterého seděly myšky v barevných šátcích a vestičkách. „Pojďte dál, máme čaj z heřmánku a dortíky z máku,“ zvala je myška s kulatými brýlemi. Amálka ochutnala makový dortík tak lahodný, že se jí zavřely oči. Myšky vyprávěly veselé historky o tom, jak přelstily kočku, a smály se tak, že se celý stůl třásl. Obr jen klidně popíjel čaj z hrnku, který vypadal jako velký hrnec na polévku.

Potom ručička přeskočila na další hvězdičku a oni se ocitli v nočním lese. Každý strom byl posetý tisíci světýlek – to světlušky tančily a svými zlatými stopami kreslily na nebe tvary. Amálka sledovala, jak se světélka spojují do pohyblivých obrazů – jeden vyprávěl příběh o hvězdném drakovi, jiný o ztracené princezně. „Tady pohádky vypráví světlo,“ pošeptal obr, aby nenarušil jejich jemný tanec.

Nakonec se ozvalo poslední tiknutí a Amálka stála znovu v jeskyni. Obr jí podal malý kamínek s hvězdičkou: „Kdykoli ho stiskneš, hodiny tě znovu přivítají.“ Amálka poděkovala a vyšla z jeskyně, kde se ukázalo, že venku uběhla celá noc. Les byl tichý a nad hlavou jí svítila luna. V srdci si odnesla vědomí, že čas není jen to, co utíká na obyčejných hodinách, ale hlavně to, co prožíváme.