Ema Zvědavka – Popletený výlet do ledové jeskyně

Jednoho tichého dopoledne, když Natálka s maminkou pekly sušenky a v kuchyni voněla vanilka, se Ema Zvědavka rozhlížela kolem a hledala, co by mohla nového objevit. A vtom se to stalo – najednou uslyšela tiché „cvak“ a hned poté ucítila proud studeného vzduchu. „Co to bylo?“ zamumlala Ema a přihopsala blíž. Dvířka od velké bílé skříně byla pootevřená a z nich se linul ledový závan. „To vypadá jako vchod do ledové jeskyně!“ zvolala nadšeně. A protože byla křeček nanejvýš zvědavý, nezaváhala ani chviličku. Skočila na první poličku a vydala se dovnitř, připravená na objevnou výpravu. „Polární dobrodružství – Ema Zvědavka se hlásí do služby!“ zasmála se do chladu a zavrtěla fousky.

Uvnitř to bylo jako v pohádce – sklenice a krabičky se leskly jako rampouchy, všechno kolem ní jemně šumělo a vzduch voněl po ovoci, sýru a něčem, co připomínalo šlehačku. Ema se sklouzla po plastové polici jako po zmrzlém rybníku a zavýskla: „Jééé! To je klouzačka!“ Jenže brzy jí začaly drkotat zuby. „Brrr… tohle je vážně ledová říše,“ zachvěla se a přitáhla si fousky blíž k čumáčku. Přesto nehodlala couvnout. Každý krok byl malým hrdinstvím a každá nalezená krabička jako poklad. „Když už jsem tu, musím zjistit, co všechno tahle jeskyně ukrývá!“ řekla rozhodně a vydala se k tajemnému růžovému balíčku na konci police, odkud se linula omamná vůně malin.

„Ahoj! Kdo jsi?“ zeptala se Ema, když se přiblížila k balíčku, který byl zabalený v ledově lesklém obalu. „Já jsem nanuk, malinový princ z mrazivé říše!“ zaznělo tlumeně. „Ó, vaše výsosti,“ uklonila se Ema s úsměvem, „proč je tu taková zima?“ Nanuk jí vysvětlil, že lednice je kouzelné zařízení, které pomocí chladu pomáhá uchovávat jídlo čerstvé. „Bez chladu by se věci zkazily, a to by bylo škoda. Já bych se proměnil v malinové bláto!“ zasmál se. „A jak to děláš, že je tu taková zima?“ ptala se Ema dál. Nanuk jí vyprávěl o chladicím motoru, o tom, jak lednice funguje, že se v ní drží teplota kolem 5 stupňů, a že mrazák má ještě méně. „To je ale chytrá skříň!“ obdivovala Ema.

Ema pokračovala dál a narazila na otevřený kelímek bílého jogurtu. „Hmm, ten vypadá krémově!“ zatetelila se, ale jakmile se k němu přiblížila, ucítila, jak jí omrzají packy. „Auuu, to štípe!“ vykřikla. Lednice byla krásná a tajemná, ale začínala být opravdu nehostinná. Cítila, jak se jí špička čumáčku pokrývá krystalky chladu. Zavrtěla se, zívla a najednou jí hlavou probleskla vzpomínka na horký čajík, který si jednou s Natálkou společně „vařily“ z vody a citronu. Ta teplá vůně ji jako zázrakem zahřála a dodala sílu. „Musím zpátky!“ zvolala rozhodně. Cítila, že její výprava končí – polární dobrodružství bylo úžasné, ale každá výprava musí mít i svůj konec.

Když se Ema sunula zpátky ke dveřím, slyšela, jak za ní nanuk volá: „Nezapomeň – lednice je pomocník, ale musí být vždycky zavřená!“ Ema se zastavila a otočila: „Proč?“ A nanuk vysvětlil, že když zůstane otevřená, dovnitř se dostane teplý vzduch, motor musí pracovat víc, může se porouchat a jídlo se zkazí. „A to by byla velká škoda, nejen pro mě!“ dodal. Ema přikývla, všechno si zapamatovala a s vypětím sil vyskočila z lednice zpátky na podlahu. „Tak tohle byla pořádná ledová škola,“ zamumlala, když se otřásla a vrátila se do světa, kde vzduch voněl po sušenkách a teple domova.

V kuchyni bylo zase útulně. Maminka s Natálkou si zrovna sedaly ke stolu a Ema vyskočila na parapet, aby si mohla trochu oddechnout. „Tady je teplíčko,“ povzdechla si blaženě. Natálka si všimla, že Ema vypadá trochu rozcuchaně a hladí si pacičky. „Copak jsi dělala?“ zeptala se maminka. „Vydala se do lednice,“ zašeptala Ema tak, aby jí rozuměl jen šálek čaje. Pak se zachumlala do kapesníčku a nechala si od Natálky udělat čaj z teplé vody a kapky malinového sirupu. „Už nikdy nepolezu do lednice,“ rozhodla se, „ale kdyby někdy hledali průzkumníka do Antarktidy… možná se ozvu.“ A usnula spokojeně s teplým bříškem a spoustou nových znalostí o tom, jak vlastně funguje lednice.