Lama Lola a poklad sněhových hor

Vysoko v horách, kde jsou vrcholky celoročně zahalené bílou peřinou sněhu a kde mráz maluje na okna křehké ledové krajky, žila malá lama jménem Lola. Byla měkká jako obláček a její srst měla barvu teplého mléka s medovým nádechem. Každé ráno se probouzela v dřevěné chaloupce, odkud viděla, jak se z komínů sousedních domků líně vine kouř, a slyšela tiché praskání dřeva v kamnech. Lola měla ráda svou vesnici, ale vždycky snila o tom, co se skrývá za nejvyšším horským štítem, který se leskl, když na něj dopadlo zimní slunce. „Jednou tam půjdu,“ říkala si potichu, když se večer balila do teplé přikrývky. Nikdo z vesničanů se ale do těch míst nikdy nevydal – říkalo se, že tam vládne věčný mráz a že se tam ukrývá tajemství, o kterém vědí jen hvězdy.

Jednoho dne, když se Lola procházela po zamrzlé louce a její dech se měnil v malé obláčky páry, zablesklo se jí něco pod nohama. Sehnula se a zjistila, že zpod sněhu kouká hrdlo staré zelené láhve. Opatrně ji vytáhla a uvnitř, stočený do ruličky, ležel papír. Když ho doma u krbu rozvinula, oči se jí rozzářily – byla to mapa! Na jejím povrchu byly nakreslené bílé hory, stříbrné řeky a malé zlaté hvězdičky, které vedly až k obrázku, na němž byl nakreslen truhlička se zářícím světlem. V rohu stálo: „Poklad sněhových hor – pro toho, kdo má odvahu a čisté srdce.“ Lola cítila, jak jí srdíčko tluče rychleji. „Takže přece jen něco existuje…,“ zašeptala. A hned věděla, že se tam musí vydat, i kdyby měla jít sama.

Ráno, ještě než vyšlo slunce, si Lola zabalila batůžek s pár krajíčky chleba, lahvičkou vody a měkkým šálkem, který jí upletla babička. Na mapě se první hvězdička nacházela kousek za ledovým mostem, který spojoval dva kopce. Cesta byla tichá, jen sníh pod jejíma nohama jemně křupal. Když přešla most, obklopila ji nádherná krajina – všude kolem se třpytil sníh, jako by někdo rozházel tisíce diamantů. Čas od času se zastavila a koukala na oblohu, protože měla pocit, že hvězdy na mapě jsou stejné jako ty nad ní. „Možná mi ukazují cestu,“ pomyslela si. A i když mráz štípal do čumáčku, uvnitř se cítila teple – protože každým krokem byla blíž svému snu.

Když slunce vyšplhalo výš, Lola zahlédla mezi skalami pohyb. Najednou před ní stál sněžný zajíc s ušima dlouhýma jako vrbové proutky. „Kam tak spěcháš, Lolo?“ zeptal se a jeho hlas zněl měkce jako sníh. Lola mu povyprávěla o mapě a pokladu. Zajíc se usmál: „Poklad najdeš jen tehdy, když pomůžeš těm, které potkáš.“ A tak Lola pomohla zajíci najít jeho ztracenou mrkev, převedla rodinu kamzíků přes kluzkou stezku a spolu s malým ledním ptáčkem zazpívala píseň, aby rozveselila smutný les. Každé takové setkání jí hřálo u srdce a připomínalo, že cesta je možná ještě důležitější než cíl.

Podvečer, když se hory začaly halit do fialového stínu, Lola dorazila k obrovské ledové jeskyni. Vchod byl lemován rampouchy dlouhými jako meče a z nitra se ozývalo podivné hučení. „To je jen vítr,“ uklidňovala se, ale nohy se jí trochu chvěly. Udělala krok dovnitř a její dech se odrážel od stěn jako ozvěna. Stříbrný sníh uvnitř zářil vlastním světlem a na konci chodby se něco třpytilo. Lola cítila, že to je poslední zkouška – musí jít dál, i když má strach. Zavřela na chvíli oči, vzpomněla si na všechny, kterým cestou pomohla, a vykročila.

A tam, uprostřed jeskyně, stála malá truhlička. Když ji Lola otevřela, neobjevila zlato ani drahokamy, ale jemně planoucí oranžový plamínek, který nevydával horko, ale pocit domova. V tu chvíli se kolem ní zjevila záře a ozval se hlas: „Tento plamínek hřeje nejen tělo, ale i srdce. Přines ho tam, kde je potřeba.“ Lola se vrátila do vesnice a plamínek umístila do velkého kamenného krbu na náměstí. Od té doby i ty nejchladnější noci byly plné tepla a smíchu. A pokaždé, když se Lola zadívala na nejvyšší horu, věděla, že to nebyla jen cesta z