Duhový ježek Emil

Na kraji hlubokého lesa, v malé noře pod starým dubem, se jednoho jarního rána narodila ježčí rodinka. Mezi mláďaty byl i Emil – maličký, s měkkými bodlinkami a srstí úplně šedou, jako by byl stvořen z ranní mlhy. Zatímco jeho bratříčci a sestřičky měli už od narození na bodlinkách hnědé a krémové proužky, Emil byl celý stejný. „Vypadáš jako šedý obláček,“ smála se mu malá veverka Stela, která se přišla podívat. Emil jen sklopil oči a stáhl se do klubíčka. Cítil, že na něm není nic zajímavého, a bál se, že tak to zůstane navždy. Každý den sledoval ostatní zvířátka, jak si hrají, smějí se a běhají po lese, a v duchu si přál, aby se v něm objevilo něco, co by ho udělalo výjimečným. Netušil, že jeho přání už brzy začne růst – ne v jeho srsti, ale v jeho srdci.

Jednoho rána, kdy tráva byla posetá kapkami rosy a vzduch voněl po jarních květech, slyšel Emil slabé pískání. Vydal se za zvukem a našel malou myšku, která uvízla v mělké louži. „Nemůžu ven, voda je moc studená,“ kňourala myška. Emil se rozhlédl, vzal malý klacík a opatrně ji vyvedl na suchou trávu. Myška se rozzářila: „Děkuju ti, Emile!“ A v tu chvíli pocítil na zádech zvláštní teplo. Když se podíval, viděl, že mezi šedými bodlinkami září jedna – jasně žlutá, jako slunce nad loukou. Emil stál jako přimrazený. „Jak… jak se to stalo?“ přemýšlel nahlas. A uvnitř něj se poprvé ozval malý hlásek: Možná je to odměna za to, že jsem pomohl.

Od toho dne se Emil díval na les jinýma očima. Když viděl mravence tahající těžký drobek, přisunul ho blíž k jejich mraveništi. Když stará želva nemohla přejít přes kameny k rybníku, Emil jí našel bezpečnou cestičku. Každý dobrý skutek přidal na jeho těle novou barvu – zelenou jako jarní listí, modrou jako čistá obloha, oranžovou jako podzimní list. Zvířátka si začala všímat, že Emil už není jen šedý. „Podívej, máš víc barev než duha po dešti!“ žasla sova Rozárka. Emil byl šťastný, ale zároveň si uvědomoval, že barvy nejsou to hlavní. Nejdůležitější bylo vidět radost v očích těch, kterým pomohl.

Jedné noci se lesem přehnala prudká bouřka. Déšť bubnoval na listy a vítr lomcoval větvemi. Emil se choulil ve své noře, když zaslechl zoufalé pípání. Běželo od potoka, který se rozvodnil. Na větvi nad vodou se třáslo malé ptačí mládě, zřejmě vypadlé z hnízda. Emil věděl, že voda stoupá. Překonal strach, přebrodil se k větvi a nabídl mláděti svůj hřbet. „Neboj se, podrž se bodlinek,“ zašeptal. Když ho donesl do bezpečí, nad jeho šedými i barevnými bodlinkami se rozsvítila nová – zářivě červená, s teplem, které cítil až k srdci. Ta noc mu ukázala, že odvaha je někdy jen prosté rozhodnutí udělat, co je správné, i když se bojíme.

Dny plynuly a Emil měl na zádech všechny barvy, které si jen dovedl představit. Lesní zvířátka mu začala říkat „Duhový ježek“. Ale Emil cítil, že to největší kouzlo není v jeho pestrých bodlinkách – bylo v příbězích, které každá barva nesla. Žlutá byla pro myšku, kterou zachránil, zelená pro želvu, modrá pro včelku, kterou vytáhl z pavoučí sítě. „Ty barvy nejsou moje,“ přemýšlel Emil, „patří všem, kterým jsem pomohl.“ A tak i dál hledal příležitosti rozdávat radost. Už ne proto, aby měl víc barev, ale proto, že mu to dávalo smysl.

Jednoho večera seděl Emil na mýtině a sledoval západ slunce, jehož barvy se odrážely v jeho bodlinkách. K němu se přidala malá lištička a řekla: „Víš, Emile, od té doby, co nám pomáháš, začala i ostatní zvířátka víc myslet na druhé.“ Emil se usmál. To byla ta nejkrásnější odměna – vědomí, že dobro se šíří dál, i když on zrovna není poblíž. A tak, i když jeho bodlinky zůstaly duhové, Emil věděl, že opravdové kouzlo zůstává ukryté v srdcích všech, kterých se dotkl. A les se díky němu stal místem, kde se dobro stalo stejně samozřejmým jako zpěv ptáků po ránu.