Koblížek cestovatel

Bylo nebylo, v jedné útulné kuchyni na malém dřevěném stole seděl malý koblížek. Měl kulaté tvářičky, zlatavou kůrku a vůni tak sladkou, že by probudila i spící medvídky. Celé ráno koukal z okna, jak venku běží svět – ptáci zpívají, vítr si hraje s listím a slunce barví oblohu do zlatých odstínů. „Tak takhle to už dál nepůjde,“ zamumlal si sám pro sebe. „Nemůžu tu jen tak sedět a čekat, až mě někdo sní. Chci vidět hory, řeky, lesy… a najít si kamarády!“ A tak se koblížek zakutálel z talíře, hopl přes okraj stolu, a než se kuchařka stačila otočit, už mizel za dveřmi. Slunce mu hřálo na boky a on cítil, že začíná největší dobrodružství jeho života.

Koblížek se kutálel přes louky posypané drobnými piškoty, které křupaly pod jeho tělem. Vzduch voněl po vanilce a občas zafoukal vítr, který přinesl sladký závan odněkud z dálky. Po chvíli se před ním objevilo něco úžasného – obrovské hory, celé nadýchané, růžové a bílé. „To jsou… to jsou hory z cukrové vaty!“ vydechl koblížek. Přiblížil se a dotkl se jejich měkkého povrchu – byl tak jemný, že se mu málem zamotaly oči. Cestou vzhůru potkával malé mravence, co si odnášeli kousky sladkého sněhu, a motýly s křídly posypanými cukrem. Šplhal pomalu, ale s radostí, protože každá chvíle mu nabízela novou nádhernou vůni a barvu. Když vyšplhal až na vrchol, viděl v dálce třpytící se řeku – a ta byla malinově červená.

S kopce se koblížek skutálel až k břehu sladké řeky. Vůně malinového sirupu byla tak silná, že se mu zatočila hlava. Na molu z kousků vaflí stál plavčík – obrovské barevné lízátko, které se usmívalo od ucha k uchu. „Kam máš namířeno, malý kuláči?“ zeptalo se lízátko. „Do světa, hledám dobrodružství!“ odpověděl koblížek s jiskrou v očích. Lízátko kývlo a pomohlo mu nastoupit na lodičku z čokoládové oplatky. Pluli pomalu, protože sirup byl hustý, a kolem nich plavaly bubliny, co voněly jako malinový čaj. Po břehu mávaly sušenkové veverky a zpívaly písničky o sladkých cestovatelích.

Když loď přistála u dalšího břehu, koblížek popošel pár kroků a hned potkal čokoládového medvídka, který nosil čepici z lentilky. „Ahoj, já jsem Medouš,“ představil se medvídek a hned pozval koblížka na piknik. K nim se přidala marcipánová víla s průsvitnými křídly a želatinové žabky, které poskakovaly po měkkém pískovém dortu. Povídali si celé odpoledne – o tom, jak se marcipán vyrábí, jak se želatinové žabky rodí v jahodovém želé a jaké dobrodružství čeká za čokoládovým lesem. Koblížek poslouchal, smál se a cítil, že tady našel opravdové přátele.

Ještě ten večer ho jeho noví kamarádi zavedli do obrovského paláce, postaveného z vrstev čokoládového a vanilkového dortu. Stěny byly ozdobeny ovocem, okna z cukrových sklíček a podlaha z karamelu. Uvnitř se konala hostina na jeho počest – barevné cupcaky, jahodové větrníky, krémové věže a šlehačkové fontány. Koblížek nemohl uvěřit, že někdo tak malý jako on může být tak důležitý. Marcipánová víla pronesla přípitek a čokoládový medvídek mu dal malý cestovní batůžek z oplatky, aby měl kam ukládat nové vzpomínky.

Po několika dnech se koblížek rozhodl, že nadešel čas vrátit se domů. Jeho srdce bylo plné příběhů a v batůžku měl kousky cukrové vaty, drobek dortu a malou skleničku malinového sirupu. Když se dokutálel zpátky na stůl v kuchyni, kuchařka se usmála a řekla: „No vida, tys mi ale vyrostl… ne velikostí, ale radostí.“ A od té doby koblížek každému, kdo ho potkal, vyprávěl o horách z cukrové vaty, řece malinového sirupu a sladkých přátelích, které nikdy nezapomene. A i když zůstal na talíři, jeho mysl byla pořád na cestách.