Tučňák a teplý sníh

Bylo časné ráno na ledovém pobřeží, kdy se slunce teprve probouzelo a hladilo ledové kry jemnými paprsky. Malý tučňák Niko se probudil v hnízdě z kamínků, které mu postavila maminka, a vydal se ke břehu pro svůj ranní skluz po ledu. Jenže toho dne ucítil něco podivného – jeho nožky se zabořily do sněhu, který byl… teplý. „To není možné,“ zamumlal si pro sebe a opatrně si sedl, aby si sníh prohlédl. Byl bílý jako vždy, ale jemně zářil, skoro jako kdyby v sobě ukrýval světélko. Niko se rozhlédl kolem – všude byl obyčejný led a mráz, jen tady, na tom jednom místě, bylo příjemné teplo. Položil si sníh na bříško a zavřel oči – bylo to, jako by ho objímala maminka. „Musím zjistit, odkud takový sníh pochází,“ rozhodl se v tu chvíli.

Niko věděl, že to nebude jednoduché, ale jeho srdce bylo plné zvědavosti. Přinesl kousek teplého sněhu domů, ukázal ho mamince, a ta ho pohladila po hlavě. „To je něco, co jsem ještě nikdy neviděla, Nikoušku,“ řekla překvapeně. „Ale cesta za odpovědí může být dlouhá a nebezpečná.“ Niko se nedal odradit – sbalil si do malého mořského lasturového pytlíčku pár rybek na cestu a rozloučil se se svou kolonií. Vydal se směrem, odkud měl pocit, že teplý sníh připlul. Led pod jeho tlapkami skřípal a vítr mu foukal do peříček, ale on šel dál a dál, přes zamrzlé pláně, až za sebou nechal známé skály a ocitl se v krajině, kterou nikdy předtím neviděl.

Po několika hodinách cesty Niko zaslechl veselé šplouchání vody. Když přišel blíž, uviděl malé tulení mládě, které se válelo na okraji ledové tůňky. „Ahoj, co tu děláš tak sám?“ zavolal Niko. Tulení mládě se usmálo a odpovědělo: „Čekám na maminku. A ty?“ Niko mu ukázal svůj kousek teplého sněhu. Tuleň vykulil oči. „Tohle jsem viděl jen jednou, když nás vítr zanesl k místu, kde se moře setkává s ohněm.“ „S ohněm?“ divil se Niko. Tuleň přikývl: „Ano, je to daleko odsud, ale možná tam tvůj sníh pochází. Musíš jít kolem velkého ledového oblouku a pak najdeš řeku, která ti ukáže cestu.“ Niko mu poděkoval a s novou nadějí vykročil dál.

Brzy dorazil k místu, které mu vzalo dech – před ním se rozlévala široká řeka, v níž pluly obrovské ledové kry. Proud byl silný a vlny šplouchaly až k břehu. Niko si povzdechl: „Jak to jen přejdu?“ V tu chvíli se z vody vynořila mohutná hlava starého mrože s dlouhými kly. „Kam tak pospícháš, maličký?“ zahřměl hlubokým hlasem. Niko mu vyprávěl svůj příběh a mrož se usmál. „To je výprava pro odvážného tučňáka. Vylez mi na hřbet, já tě přenesu.“ Niko neváhal, vyšplhal na mroží záda a pevně se chytil. Mrož plaval mezi krami s obratností, kterou by Niko nikdy nečekal. Za chvíli byl na druhém břehu a mával svému zachránci na rozloučenou.

Po dlouhé cestě Niko spatřil něco, co mu vyrazilo dech – v dálce se zvedala hromada kamení obklopená párou. Když přišel blíž, ucítil, jak mu teplý vzduch šimrá peří. Uprostřed hromady byl malý kráter, z něhož vycházel jemný oblak páry, a kolem se třpytily vločky teplého sněhu. Každá vločka byla jako malý kousek slunce – hřála, ale netála. Niko se díval s otevřeným zobáčkem a šeptal: „Tak tady je tvůj domov…“ K sněhu se přiblížil opatrně a cítil, jak mu od tlapek až po hlavu prostupuje příjemné teplo. Chvíli si sedl a jen vnímal, jak ho ten kouzelný sníh hladí. Pak si nabral pár vloček do lasturového pytlíčku, aby je mohl odnést domů.

Cesta zpět byla dlouhá, ale Niko byl šťastný – věděl, že nese domů něco výjimečného. Znovu potkal mrože i tulení mládě, oběma ukázal, co našel, a slíbil, že je někdy pozve k sobě. Když dorazil do své kolonie, všichni tučňáci se seběhli kolem něj. „Podívejte!“ volal Niko a položil teplý sníh doprostřed hnízda. Malá tučňátka si k němu přisedla, starší se usmívali a maminka ho objala. „Nikoušku, tys přinesl domů slunce,“ zašeptala. A od té doby, kdykoliv byla zima příliš krutá, všichni se sešli u Nikova teplého sněhu a připomínali si, že i uprostřed ledu se může najít místo, které hřeje – stejně jako srdce odvážného malého tučňáka.