Myška a čokoládová planeta

Na kraji staré stodoly, mezi pytli s obilím, žila maličká šedá myška jménem Maruška. Byla veselá, chytrá a hlavně nesmírně mlsná. Každý večer, když se převalovala ve své postýlce z měkké bavlny, snila o tom, jaké by to bylo, kdyby existovalo místo, kde je všechno sladké – hory z čokolády, řeky plné kakaa a obloha posypaná cukrovým prachem. Jednou, když zrovna okusovala zbytek oříšku, napadlo ji: „A co kdybych takové místo opravdu našla?“ Ta myšlenka se jí usadila v hlavičce a už ji nechtěla pustit. Od té chvíle Maruška věděla, že musí do světa – nebo ještě dál.

Druhý den ráno se myška pustila do velkého projektu. Sebrala všechny prázdné oříškové skořápky, co našla, a začala z nich lepit a vázat malou raketu. Na křídla použila sušené lístky máty, aby letěla rychleji, a jako sedadlo jí posloužila kousíček měkké houby. „Tahle raketa mě vynese až ke hvězdám,“ šeptala si a pečlivě utahovala provázky. Pracovala celé dny a noci, až jednoho večera, když měsíc zářil jasněji než kdy jindy, byla raketa připravena. Maruška si oblékla svou nejteplejší vlněnou šálu a do kapsy si přibalila drobný kousek sýra – na cestu.

Jakmile se raketa odlepila od země, Maruška ucítila, jak se jí žaludek stáhl – letěla vzhůru rychleji, než si kdy dokázala představit. Všude kolem se míhaly barevné hvězdy, modré, růžové a fialové, a mezi nimi se vznášely obláčky třpytivého cukru, který se jí lepivě usazoval na fouscích. Po chvíli spatřila něco neuvěřitelného – kulatou planetu, která se leskla tmavě hnědou barvou a voněla tak sladce, že se jí začaly sbíhat sliny. „To musí být ono!“ zvolala nadšeně. Přitiskla nos k průzoru a dívala se, jak se planeta pomalu zvětšuje.

Když raketa přistála, Maruška seskočila dolů a její tlapky se zabořily do měkké, hnědé půdy. Olízla si prsty – byla to čokoláda! V dálce se zvedaly kopce z bílé čokolády a kolem ní zurčely potůčky horkého kakaa. Z křovin z karamelu vykukovali malí tvorové – čokoládoví králíčci, kteří na ni zvědavě mávali. „Vítej, Maruško,“ ozval se jeden z nich tenkým hláskem. Myška nechápala, odkud znají její jméno, ale cítila se tu jako doma. Každý obyvatel jí nabídl kousek své sladkosti a Maruška ochutnávala, až jí bříško radostně brumlalo.

Když se posadila k ohýnku z cukrových krystalů, králíčci jí prozradili, že planeta má kouzelné pravidlo – sladkosti se nikdy neminou, pokud se o ně každý rozdělí s ostatními. „Když si vezmeš jen pro sebe a nikomu nedáš, čokoláda ztvrdne a zmizí,“ vysvětloval jí nejstarší králíček. Maruška si uvědomila, že právě to je to opravdové kouzlo – ne jen sladkosti samotné, ale radost z toho, že je může sdílet s přáteli. Ten večer seděli všichni spolu, popíjeli kakao a smáli se, až se nad planetou vznášela vůně vanilky a radosti.

Ráno se Maruška vydala zpět ke své raketě. Rozloučila se s králíčky, do kapsy si schovala malý kousek čokolády – ne pro sebe, ale pro své kamarády doma. Cesta zpátky byla klidná a plná vzpomínek na sladké dobrodružství. Když přistála zpět u stodoly, všichni její přátelé se seběhli, aby slyšeli, kde byla. Maruška jim čokoládu rozdělila na malé kousky a vyprávěla o planetě, kde sladkosti nikdy nemizí. A když se večer uložila do postýlky, věděla, že i když má ráda čokoládu, největší sladkost na světě je přátelství.