Kapitánka Karamelka – Tajemství pod hladinou

Jednoho rána, když se mlha ještě líně válela po hladině jezera a svět kolem byl tichý jako v pohádce, zakotvila Kapitánka Karamelka svůj oříškový koráb u břehu temně modrého jezera. Všude kolem se rozprostíralo tajemné ticho, které narušovalo jen občasné žbluňknutí kapky či pleskot rybí ploutve. Posádka si zrovna dávala kakaovou pauzu, když malý námořník Míša zakopl o starou lahev zamotanou v chaluhách. „Koukejte, co jsem našel!“ vykřikl a podal láhev Karamelce. Uvnitř byla stará mapa – pergamen s vybledlými kresbami a šipkami, které vedly do středu jezera. Karamelka se zamyslela a prstem ukázala na místo označené třpytivou hvězdičkou. „Tam se skrývá tajemství… a my ho musíme objevit!“

Na palubě oříškového korábu to začalo brzy žít přípravami. Karamelka rozvinula mapu na stůl a s pomocí svého věrného dalekohledu plánovala trasu přes klikaté proudy a skryté víry. „Budeme se muset potopit hluboko,“ vysvětlovala ostatním, „ale nejdřív si připravíme vše potřebné – potápěcí zvony, světluškové lampy a zásobu skořicových koláčků na cestu.“ Když konečně dopluli na označené místo, připoutali koráb k plovoucí bóji a pomalu se začali nořit pod hladinu. Voda byla zpočátku chladná a tmavá, ale čím hlouběji klesali, tím víc se kolem nich objevovaly zvláštní barvy a světélkující rybičky. „Tady dole to vypadá jako v jiném světě,“ zašeptala Karamelka očarovaně, když zahlédla podivný les z mořských kapradin.

Jakmile se ponořili hlouběji do podvodního světa, připlavala k nim skupinka zvědavých tvorů – mořských koníků, perlorodek a dokonce jedna velmi zdvořilá želva jménem Žofie. „Vítejte v našem světě,“ promluvila želva pomalu a slavnostně. „Máme málo návštěvníků od hladiny.“ Karamelka se lehce uklonila a podala jí mořský koláček na uvítanou. Žofie byla nadšená. „Pokud chcete najít cestu k jeskyni, budete muset nejprve získat důvěru našich hlubinářů,“ vysvětlila. „Mají klíč k mořské bráně, ale nedají ho jen tak komukoliv.“ A tak se Karamelka rozhodla, že si nejprve získá přátele pod hladinou.

Další den byla posádka pozvána do mořské vesnice z perel. Tam na ně čekaly tři zkoušky – pomoct krabovi postavit novou domečkovou skořápku, naučit se zpívat s chobotnicí podvodní ukolébavku a zatančit tanec medúz. Nejdřív se jim nedařilo, Karamelka si spletla směry v tanci a Míša falešně zpíval. Ale čím víc se snažili, tím víc se smáli, a nakonec je podvodní obyvatelé přijali mezi sebe. „U vás je vidět srdce,“ řekla chobotnice a předala jim lasturu, která sloužila jako klíč k jeskyni. Karamelka měla slzy v očích, když děkovala. „Když člověk dává a naslouchá, dveře se otevírají samy,“ usmála se.

S lasturou v ruce a mapou ve vodotěsném pouzdře se posádka vydala za třpytivým proudem k místu, kde měl být vchod do jeskyně. A opravdu – mezi dvěma korálovými útesy objevili obrovská vrata porostlá řasami. Karamelka opatrně přiložila lasturu k zámku – a v tu chvíli se všechno kolem rozzářilo. Jeskyně se pomalu otevřela a odhalila prostor plný světélkujících krystalů, starých mořských soch a jedné záhadné truhly. V ní nebyly zlato ani šperky, ale malé skleněné lahvičky – v každé z nich uložený kousek podvodní písně, mořské vzpomínky a jeden svitek s nápisem: „Poklad není to, co držíš v ruce, ale to, co neseš v srdci.“

Když se vynořili zpět na palubu oříškového korábu, měli s sebou nejen svitek, ale i nové přátele, příběhy a melodie, které si zpívali po zbytek plavby. Jezero už nebylo temné – díky Karamelce a její posádce v něm opět zářilo přátelství. Večer si všichni sedli na palubu, popíjeli teplé kakao a pozorovali, jak se hladina klidně vlní. „Největší dobrodružství jsou ta, kde se naučíme být lepšími,“ řekla Karamelka tiše, zatímco Míša už podřimoval s mušlí v ruce. A tak se jezero stalo místem, kde srdce tepe v rytmu hlubin – a kde pohádky nikdy nekončí.