Kapitánka Karamelka – Příběh o posledním semínku

Jednoho rána, když slunce malovalo oblohu barvami broskvového džemu a oříškový koráb tančil na vlnkách jako drobná skořápka, připlula Kapitánka Karamelka se svou veselou posádkou k ostrovu, který nebyl na žádné mapě. Ostrov vypadal, jako by vzešel z pohádky – celý zelený a voňavý po mechu a jarních květech. Ale uprostřed ostrova stál jen jeden jediný strom, který se tyčil k nebi jako strážce dávných příběhů. „Podívejte, jak je veliký a silný,“ zašeptala Lojzinka, když se zastavili u břehu a Matýsek spustil kotvu. Krab Křupka se zamyšleně díval na korunu stromu a řekl: „Ten strom pamatuje víc, než kolik dokážeme spočítat. Pojďme zjistit, co nám chce říct.“

Když vystoupili na ostrov, ucítili pod nohama měkký mech a slyšeli, jak vítr v korunách stromu zpívá píseň, která zněla jako šepot starých příběhů. Strom byl plný oříšků – zlatých, stříbrných a bronzových – a každý z nich se třpytil jako malá hvězdička. Karamelka natáhla ruku a jeden oříšek jemně pohladila. „Tady roste něco, co by mohlo být poklad,“ řekla a v očích jí jiskřilo dobrodružství. Ale když se podívali blíž, zjistili, že větve jsou unavené a kořeny stromu vypadají, jako by toužily po kapce naděje.

Našli v trávě poslední semínko – malinké a nenápadné, ale vonělo po životě a slunci. „To je poslední semínko tohohle stromu,“ hlesla Lojzinka a její hlas zněl tiše jako pírko ve větru. Karamelka ho vzala do dlaní a cítila, jak se jí srdce sevřelo. „Co s ním uděláme?“ zeptal se Matýsek a Křupka pokrčil rameny. „Můžeme si ho vzít a mít ho jako poklad na památku,“ navrhl. Ale Karamelka cítila, že to není jen o pokladu, že to je o něčem větším – o rozhodnutí, které změní příběh stromu i ostrova.

Celý večer seděli u ohýnku a povídali si o tom, co je vlastně poklad. „Poklad je to, co zůstává v srdci, když všechno ostatní zmizí,“ řekla Karamelka a podívala se na semínko, které svítilo v dlani jako hvězdička. „Je to vzpomínka na místo, kde jsme se smáli, na kamarády, kteří s námi sní. A když zasadíme tohle semínko, možná se poklad zrodí znovu.“ Lojzinka se usmála a Matýsek řekl: „Správně. Poklad není jen to, co si odneseme – je to to, co zanecháme, aby rostlo dál.“

A tak Karamelka druhý den brzy ráno vykopala malou jamku pod velkým stromem a s láskou zasadila semínko. Vítr jí foukal do vlasů a racci zpívali nad hlavou píseň, která zněla jako příslib nového začátku. „Roste, semínko, a přines radost všem, kdo přijdou po nás,“ zašeptala a v očích jí svítilo slunce. V tu chvíli, jako by to byl kouzelný okamžik, se kolem nich rozlilo světlo a koruna starého stromu se lehce zachvěla – jako by jim poděkovala.

Když se vraceli na palubu oříškového korábu, všichni se smáli a objímali, protože věděli, že ten den dali ostrovu nový život. „Tohle je ten pravý poklad,“ řekla Karamelka a její oči zářily jako ranní slunce. A když zvedli kotvu a vydali se zpátky po řece, cítili, že příběh o posledním semínku není konec, ale nový začátek – a že pravý poklad nikdy nezmizí, když ho zasadíme srdcem plným lásky.