Ema Zvědavka – Dobrodružství pod postelí

Když sluníčko zapadlo a pokojíček Natálky i s Emou Zvědavkou se ponořil do šera, všechno se zklidnilo. Jenže Ema, malý zvídavý křeček, ležela v pelíšku vedle postele a místo spánku měla uši jako netopýr. „Šššuch… škráb… tuk!“ ozývalo se odněkud zespodu. Ema zamžourala očkama a zamumlala: „To je ale zvláštní… Copak to tam může být?“ Natálka už dávno spala, dýchala pravidelně a klidně, a tak se Ema rozhodla, že na to přijde sama. Vždyť zvuky v noci nejsou jen tak! Možná se pod postelí skrývá skřítek, co hledá ponožky, nebo tam bydlí noční víla, co sbírá zapomenuté hračky. Ema se zavrtěla v peřince, ale ouha – zvuky nepřestávaly. „Tak tohle musím prozkoumat!“ špitla si potichu a vystrčila nos z pelíšku.

Ema si s malým povzdechem posvítila slabou baterkou, kterou si schovávala ve skořápce z ořechu – byla totiž křeček nejen zvědavý, ale i připravený. Plížila se po nočních parketách pomalu, jak jen mohla, aby nevzbudila Natálku. Opatrně nakoukla pod postel. Zvedla se trochu prachu a v nose jí zašimral. „Hapčííí!“ kýchla, ale naštěstí holčička se ani nepohnula. Pod postelí bylo šero a ticho, jen světýlko z baterky kreslilo tajemné stíny. Ema se plazila dál a srdíčko jí bušilo jako malý bubínek. Tohle bylo vážně dobrodružství! Pod postelí to vonělo starými věcmi, dřevem a trochou zapomenuté vanilky – jakási vzpomínka na Natálčinu sušenku.

Najednou baterka ozářila něco pruhovaného. Ema se připlížila blíž a zatahala za to pacičkou. „To je… ponožka!“ vykřikla potichu. Ležela tam sama, smutná, jakoby čekala, až ji někdo zase najde. „Chudinko, asi tě hledala tvoje sestřička, že?“ pohladila ji něžně. Hned vedle se třepetala tenká pavučinka, která se zatřpytila jako stříbrný závoj. Ema si opatrně přiložila čumáček blíž a všimla si, že v ní spinká maličká pavoučice. „Neboj, já tě rušit nebudu,“ zašeptala. Křeček si začínal uvědomovat, že pod postelí žijí věci, které prostě jen našly klidné místo na schování – a že i když je tma, neznamená to hned, že je něco nebezpečné.

Ale pak – najednou – něco se pohnulo. Jemné šustnutí, jako když se pohnou listy. Ema ztuhla. Světýlko baterky zakmitalo a zamířilo na temný roh pod postelí. Tam, v nejzazším koutku, leželo něco chlupatého a… pohnulo se to znovu! Ema couvla, srdíčko jí poskočilo až do krku. „Kdo tam je?“ zeptala se tiše, ale odpověď nepřišla. Chvíli zůstala nehnutě stát a přemýšlela. Chtěla utéct, ale zároveň… zvědavost byla silnější. Přiblížila se ještě o kousek a světýlkem posvítila přímo na záhadný tvar. Ten měl dvě ouška, kulatý čumáček… a jedno okýnko z knoflíku. „Počkat… to vypadá…“

„Plyšáku Kulíšáku!“ zvolala Ema radostně. Byl to on – starý známý medvídek, kterého si kdysi Natálka brávala do školky a kterého Ema tolikrát viděla, jak sedí na poličce. Jenže už dlouho ho nikdo neviděl. „Tak ty jsi tady celou dobu? To tys dělal ty zvuky!“ Medvídek byl trochu zaprášený, ale pořád vypadal přátelsky. Ema ho pohladila po oušku. Byla ráda, že odhalila tajemství. Nic pod postelí nebylo nebezpečné – jen zapomenuté. A přece – kolikrát se bojíme, než zjistíme, že důvod k obavám vlastně není. „Pojď, vezmu tě zpátky nahoru, bude se ti spát lépe,“ usmála se Ema a v náruči si ho táhla ven.

Když se Ema vrátila na svůj pelíšek a položila vedle sebe Kulíšáka, všechno se zdálo být zase v pořádku. Tma už jí nepřipadala tak strašidelná, protože věděla, co se v ní skrývá. „Dobrý večer, plyšáčku. Dneska spíme spolu, a žádné šustění už mě nevyděsí,“ zívla spokojeně. Natálka se ve spánku usmála, jako by cítila, že je všechno na svém místě. A Ema? Zavřela oči a v hlavě se jí promítala malá lekce odvahy – že největší strach máme často z věcí, které ještě neznáme. A že když je poznáme, zjistíme, že to vlastně nejsou strašidla, ale ponožky, pavučinky… nebo staří kamarádi. A tak všichni v pokojíčku usnuli – tiše, klidně, pod hvězdami z nalepovacích samolepek na stropě.