Ema Zvědavka – Kouzelná skříňka s obrázky

Jednoho klidného večera, když už byla celá domácnost ponořená do ticha, kromě občasného slabého vrznutí podlahy a šustnutí peřiny, se z obývacího pokoje začalo linout zvláštní modravé světlo. Křeček Ema Zvědavka, která právě chroupala poslední semínko ve své misce, zpozorněla. Zpoza dveří zazněl hluboký hlas a pak… „ROÁÁÁR!“ Ema vyskočila tak prudce, že jí semínko vypadlo z tlamičky. „Co to bylo?“ špitla si sama pro sebe a opatrně vysunula čumáček ze své klece. Všichni spali. Jen obývák jakoby žil vlastním životem. Zvědavost jí nedala. Opatrně slézala po provázku, který si už dávno uvázala na kraj klece právě pro takové noční výpravy. „Dobrodružství volá,“ řekla potichu a vyrazila směrem ke světlu.

Ema se tiše protáhla mezi nohama židle a zastavila se v obýváku. Tam to bylo! Na stěně visela velká černá skříňka, která najednou ožila a zobrazovala obrázky – a nejen to! Mluvila! Na obrazovce se vznášel obrovský zelený drak, syčel a chrlil oheň, zatímco malé zvířecí postavičky pobíhaly sem a tam. Ema seděla na koberci jako přikovaná. „Ten drak… ten žije!“ zašeptala ohromeně. „To je skutečné! A já… já tam chci jít taky!“ Křeček Zvědavka byla přesvědčená, že našla vchod do kouzelného světa. A že je to právě tady, v té blikající krabici, kde se příběhy odehrávají doopravdy. Začala obcházet obrazovku, hledat otvor, cestičku nebo dvířka, kudy by se mohla protáhnout.

Druhý den ráno, když Natálka zrovna snídala cereálie a pustila si pohádku, Ema seděla na svém oblíbeném místě u sedačky, zamyšlená a s jazýčkem vyplazeným soustředěním. „Musím najít způsob, jak se dostat dovnitř,“ přemýšlela. Připravila si dokonce plán. Na ubrousek si nakreslila mapu obýváku, označila místo obrazovky a zamýšlela, že skočí na poličku, odkud by mohla vlézt přímo do světa draků. „Třeba to funguje jako okno! Nebo portál! Jako v těch kouzelných příbězích!“ říkala si. Celý den čekala, až se večer znovu rozsvítí magické světlo. Když konečně přišla tma a Natálka si pustila večerníček, Ema byla připravená na misi.

S neobyčejnou hbitostí se vyšplhala po polštářích, přes stolek a dostala se až přímo před obrazovku. Dráček z pohádky tam zrovna bojoval s černokněžníkem a Ema na něj mávala: „Haló! Tady jsem! Vem mě k sobě!“ Ale drak si jí vůbec nevšímal. Ema zkoušela na obrazovku ťukat pacičkou, klepat, i zkoušet se prosmýknout ze strany, ale nic se nedělo. Obraz byl plochý, jen světlo, žádná hloubka. Když do obrazovky dokonce zkusila jemně kousnout, nic neucítila, jen trochu tepla. „To nedává smysl,“ zamumlala zklamaně. „To musí být nějaká velmi dobře utajená brána…“

Ráno, když Natálka našla Emu spící před televizí, vzala ji opatrně do dlaní a řekla: „Ty ses chtěla dostat do televize, viď?“ Ema zakňučela. „To nejde, Emičko. Televize je krabička, která ukazuje obrázky a přehrává zvuky. Všechno uvnitř je nahrané. Není to doopravdy.“ A pak přinesla ovladač a pustila stejnou pohádku znovu. „Podívej, dráček je tam zase, ale pořád dělá to samé. Protože je to video – a video je záznam. Něco jako pohádková vzpomínka.“ Ema zůstala zamyšleně sedět. „Takže… to není živé?“ „Ne. Ale můžeš se dívat kdykoliv chceš. A představovat si, že jsi tam s nimi.“ A Ema pochopila – to, co vypadá jako kouzlo, je vlastně chytrý vynález lidí.

Od té doby Ema televizi milovala. Ne proto, že by tam chtěla vlézt, ale protože mohla každý den prožívat nová dobrodružství. Natálka jí vždycky při večerníčku hladila a šeptala, co se právě děje. A Ema si představovala, že letí na drakovi, běží s liškou lesem nebo pluje na pirátské lodi. A věděla, že i když je křeček a bydlí v kleci, její mysl může cestovat kamkoliv. A že obrazovka není brána do jiného světa – ale okno pro fantazii. A tak usínala se spokojeným úsměvem, s hlavou plnou dobrodružství a srdcem, které vědělo, že největší kouzla se odehrávají uvnitř nás.