Brumla a Brumlík – Medový les a strašidelný úl

Bylo jednou jedno slunečné ráno, kdy se Brumla a Brumlík rozhodli vydat do nového koutu lesa. Slunce vonělo jako med a vítr přinášel sladké vůně květin, které tančily po celé louce. „Podívej, Brumlo, tolik květů jsem ještě nikdy neviděl!“ vykřikl Brumlík a jeho oči svítily jako dva drahokamy. Brumla se usmál a řekl: „To bude náš medový les, Brumlíku!“ A tak se oba medvědí bráškové ponořili mezi květiny, jejich tlapky měkce šlapaly po koberečku z okvětních plátků a všude kolem nich zpívaly včelky svou písničku. Ale v tom sladkém zpěvu bylo něco smutného, co je nenechalo v klidu.

Na konci louky objevili obrovský úl, který byl vyšší než medvědí bráškové dohromady. Stěny úlu byly pokryté zlatavým voskem a voněly jako letní den. Když se Brumla odvážil přiblížit, zevnitř vyšla včelí královna – velká a krásná, s křídly lesklými jako měsíční světlo. „Vítejte, medvědí bratři,“ řekla jemně, ale v jejím hlase byla starost. „Včelky ztratily svůj med a bojí se, že bez něj nepřežijí zimu.“ Brumlík se k ní naklonil a řekl: „Pomůžeme ti, královno. Najdeme ten ztracený med!“ Královna jim poděkovala a řekla: „Buďte opatrní. Les je plný stínů, které se skrývají za sladkou vůní.“

Brumla a Brumlík šli kolem úlu a poslouchali šumění včelek, které se bály i šeptat. „Brumlo, cítíš to? Med tu není,“ řekl tiše Brumlík a Brumla přikývl: „Ano, Brumlíku. Musíme zjistit, kdo si ho vzal.“ Vydali se po stopách, které voněly medem, ale byly pomíchané s podivným stínem, který jim chladil záda. Všude kolem nich byly květiny a les byl krásný, ale ticho bylo až moc hlasité. „Neboj se,“ řekl Brumla, „spolu to zvládneme.“ A Brumlík se mu usmál a pevně se chytil jeho tlapky, protože věděl, že v medvědím srdci je víc než jen síla – je tam i odvaha, která svítí jako slunce.

Cesta je zavedla k jeskyni, která byla chladná a tmavá jako noc. Uvnitř slyšeli šepoty a bzukot – a v dálce se třpytila kapka medu jako zlatá slzička. „Musíme jít dál, Brumlíku,“ řekl Brumla a oba bráškové vstoupili do tmy. Když se dostali hlouběji, objevili velkou truhlu plnou medu a nad ní stál temný stín – starý medvěd, který si chtěl med nechat jen pro sebe. „To není tvůj med!“ vykřikl Brumla a medvědí stín zavrčel: „Chci ho pro sebe, vždycky jsem chtěl!“ Brumlík se postavil před Brumlu a řekl: „Med patří všem, kdo se o les starají, ne jen jednomu.“

Brumla a Brumlík se nebáli. Společně začali zpívat píseň o přátelství a lesu, který drží všechny pohromadě. Jejich hlas byl jako světlo, které se šířilo jeskyní a zahánělo stín pryč. Temný medvěd nakonec pochopil – v jeho očích se objevila slza a on tiše řekl: „Omlouvám se. Zapomněl jsem, že med je darem, ne kořistí.“ Brumla a Brumlík ho objali a spolu odnesli med zpět do úlu, kde včelí královna čekala se slzami radosti v očích. „Děkuji vám, medvědí bratři,“ řekla a její hlas byl sladší než med sám.

Když se med vrátil zpět do úlu, celý les se rozzářil – květiny zpívaly, včelky tančily a med voněl sladčeji než kdy předtím. Brumla a Brumlík si sedli pod starý dub a sledovali, jak včelky pracují s radostí a láskou. „Vidíš, Brumlíku? Když dáš lesu srdce, dostaneš ho zpátky plné světla,“ řekl Brumla a Brumlík mu přikývl s úsměvem. A tak skončilo dobrodružství v medovém lese – ale medvědí bráškové věděli, že kde je láska a přátelství, tam se med nikdy neztratí.