Brumla a Brumlík – Tajná chodba pod horou

Bylo ráno a slunce se opíralo do zasněžených vrcholků hor, když Brumla a Brumlík kráčeli po stezce. Vítr jim čechral kožíšky a v dálce slyšeli šumění potůčků, které se klikatily jako stříbrné stuhy. „Brumlo, tenhle den je jako stvořený pro dobrodružství,“ usmál se Brumlík a Brumla mu odpověděl: „Ano, Brumlíku, cítím, že dnes najdeme něco, co jsme nikdy neviděli.“ A opravdu – když došli k úpatí jedné staré hory, všimli si, že mezi kameny je úzká štěrbina, jako by se tam někdo snažil ukrýt tajemství. „Podívej, Brumlíku, to vypadá jako vchod!“ zvolal Brumla a oba se zastavili, dech jim zrychleně bušil, protože věděli, že každý krok může být začátkem velkého dobrodružství.

Brumla se odvážně protáhl první, jeho velké tlapy se opatrně dotýkaly kamenné podlahy a Brumlík šel těsně za ním, oči dokořán otevřené. Uvnitř byla tma a chlad, ale v kamenech zářily malé krystalky, které jim svítily na cestu jako noční světlušky. „Neboj se, Brumlíku, všechno dobře dopadne,“ zašeptal Brumla a Brumlík přikývl, i když se mu trochu třásly kolena. Chodba byla dlouhá a klikatá, a z každého rohu se ozývaly zvuky – někdy to byl jen vítr, ale někdy to znělo jako tichý smích nebo šepot. „Cítíš to, Brumlo?“ ptal se Brumlík, „jako by tu někdo žil.“ A Brumla mu tiše odpověděl: „Ano, Brumlíku, možná tu objevíme něco úžasného – nebo i trochu strašidelného.“

Po dlouhém putování se před nimi otevřelo velké podzemní město – světélkující jezírka, kamenné věže a malé domky, které byly vytesané přímo ve skále. Všude pobíhali skřítci, malí a hbití, s vousy jako kořínky a s očima, které svítily jako drahokamy. „Vítejte, medvědí bratři!“ zavolal nejstarší skřítek, který měl na hlavě korunu z mechu a kapradí. „Jmenuji se Chmýřík a jsem rád, že jste přišli.“ Brumla a Brumlík se uklonili a pozdravili všechny kolem. Skřítci jim ukázali trhy plné hub a kamínků, malé dílny, kde se vyráběla hudba ze dřeva a vody, a také velkou jeskyni, kde prý bydlela jejich moudrá knihovna. „Tady je tolik krásy, Brumlo,“ vydechl Brumlík, „ale cítím, že tu není všechno tak veselé, jak to vypadá…“

Když večer padl a skřítci zapálili lucerny z krystalů, Brumla a Brumlík si všimli, že někteří skřítci šeptají a schovávají se ve stínu. „Co se tu děje?“ zeptal se Brumla starého Chmýříka, který si smutně povzdechl: „Pod naším městem se ukrývá stín, který chce ukrást světlo našeho světa. Každý večer se pokouší proniknout blíž a blíž.“ Brumlík se zachvěl: „To zní nebezpečně, Brumlo!“ Ale Brumla ho pohladil po zádech a řekl: „Spolu to zvládneme, Brumlíku. Musíme skřítkům pomoct, protože každý, kdo má srdce, si zaslouží světlo.“ A tak se rozhodli, že neodejdou, dokud neodhalí, co se v podzemí skrývá.

V noci, když celé město spalo, se Brumla a Brumlík vydali do nejhlubší části chodby. Tam našli velkou jeskyni, kde se stín zhmotnil do temné postavy s očima jako uhlíky. „Vrať světlo, které jsi vzal!“ zvolal Brumla a stín se zasmál: „Proč bych měl? Tma je moje síla!“ Ale Brumla a Brumlík se nedali. Zpívali píseň o domově a světle, kterou znali od své maminky – a jejich hlas byl jako slunce, které roztavilo stín na nicotu. „Vidíš, Brumlíku?“ zašeptal Brumla, když stín zmizel, „i nejtemnější tma se bojí světla, když ho máš v srdci.“

Ráno je skřítci provázeli zpět ke vchodu do hory, jejich oči zářily jako nikdy předtím. „Děkujeme vám, medvědí bratři,“ řekl Chmýřík a předal jim malý krystal, který bude navždy svítit, když se budou bát. „Ať vaše cesty vedou vždycky za světlem,“ dodal a oba medvědí bráškové mu zamávali. Když vyšli zpět do slunečního svitu, les se před nimi rozevřel jako kniha plná nových příběhů. Brumla objal Brumlíka a řekl: „Pamatuj, Brumlíku, kde je světlo a přátelství, tam žádná tma nemůže vládnout.“ A tak skončilo jejich dobrodružství pod horou – ale oba věděli, že svět pod zemí zůstane v jejich srdcích jako tajemství, které budou jednou vyprávět dál.