O orlolvi, co hledal svůj domov

Kdysi dávno, v krajině mezi vysokými horami a hlubokými lesy, žil neobyčejný tvor jménem Orlolv. Měl mohutné lví tělo se zlatavou srstí, hrdou hřívu, a místo obyčejné hlavy mu na krku seděla majestátní hlava orla se silným zobákem a moudrýma jantarovýma očima. Jeho křídla byla tak široká, že když je roztáhl, zakryl jimi celé louky, a když zavrčel, znělo to jako hrom. Bydlel sám v jeskyni nad útesem, kde mu vítr zpíval ukolébavky a měsíc svítil přímo do hnízda vystlaného mechem. Orlolv byl silný a statečný, ale v srdci cítil prázdno, protože nikdy nepotkal nikoho, kdo by byl jako on. „Kdo vlastně jsem?“ ptával se často, když se v noci díval na hvězdy. „Jsem lev? Jsem orel? A kam vlastně patřím?“ Vítr mu odpovídal jen tichým šuměním a měsíc pokyvoval hlavou, ale odpovědi nepřinášeli. A tak žil, den za dnem, s pocitem, že něco důležitého chybí.

Jednoho večera, když slunce kleslo za hory a obloha se zbarvila do měkké fialové, zaslechl Orlolv zvláštní hlas. „Najdi Hřebenovec… tam poznáš, kým opravdu jsi,“ znělo to jako šeptání větru, ale zároveň jako písnička staré studánky. Orlolv se zvedl, zavětřil do všech stran a zavrněl si pro sebe: „Hřebenovec… taková zvláštní slova.“ Celou noc nespal, přemýšlel a konečně ráno, když kapky rosy sklouzly z listí jako perličky, rozhodl se – vydá se na cestu. Nabalil si do svého ranečku několik sušených švestek, tři kamínky pro štěstí a starou pírko, které kdysi našel na vrcholku větrné skály. Opustil svou jeskyni s pocitem očekávání i nejistoty a vydal se cestou, kterou nikdy předtím nezkusil. „Třeba tam venku někde zjistím, kam patřím,“ řekl si a naposledy se ohlédl na svůj domov, který byl krásný – ale ne jeho.

Po několika dnech letu, klouzání nad mraky i šlapání po kamenných pěšinkách došel Orlolv do lesa, kde větve starých stromů visely až k zemi jako vousy pradědečků. Tam, na pařezu pokrytém mechem, seděl podivný tvor – vypadal jako sova, ale měl vousy a brýle posazené na zobáku. „Á, orlolv,“ houkl vesele, jako by ho už dávno čekal. „Jsem Sovoděd, paměť tohoto lesa.“ Orlolv si sedl, zvídavě zaklonil hlavu a povídá: „Nevíš, kdo jsem? Kam patřím?“ Sovoděd si zamručel, přehodil si vous přes rameno a rozložil starou mapu. „Hledáš Hřebenovec. To je místo starých odpovědí. Ale dostat se tam není jen tak. Musíš projít zamlženým lesem, obejít Tři Tůně, přelstít lišáka Matese a hlavně… nevzdat to.“ Orlolv ztichl, ale v očích mu zaplály jiskřičky naděje. „Půjdu tam,“ rozhodl se. Sovoděd mu dal malý váček s podivnými zrníčky. „Až budeš nejvíc ztracený, jedno si dej pod jazyk,“ mrkl a zmizel jako sen.

Zamlžený les byl tichý jako dech spícího miminka. Mlha se plazila po zemi, šustila v kapradí a Orlolvovi připadalo, že slyší šeptání, které ale nikdy neřeklo celé slovo. Šel opatrně, křídla měl stažená, a poslouchal. Najednou se před ním z mlhy vynořil lišák Mates – elegantní, červený a s kloboukem na hlavě. „Kam kráčí tak vznešený pan ptákošelmoš?“ zazubil se. Orlolv si dal pozor a odpověděl: „Hledám Hřebenovec.“ Mates se pokýval. „Možná tě zavedu, možná ne. Co mi nabídneš?“ Orlolv chvíli přemýšlel, pak vytáhl jedno ze tří kamínek. „Tohle nosím pro štěstí. Je to moje nejcennější věc.“ Mates se zarazil, pak vzal kamínek a uklonil se. „Tak pojď, orlolve. Opravdu chceš poznat sám sebe.“ Vedl ho potichu lesem, skrz kořeny a houštiny, až na místo, kde tři stromy tvořily kruh a nad nimi visela hvězda – i když bylo denní světlo. „Tady polož to pírko,“ poradil Mates. Když to Orlolv udělal, mlha se rozestoupila a ukázala stezku vzhůru do kopců, kde bylo jasné světlo.

Stezka vedla nahoru, čím dál výš, až do míst, kde foukal vítr tak silný, že Orlolv musel křídla rozepnout a nechat se nést. Pod ním ubíhaly lesy, řeky a kopce, ale on mířil vzhůru, k hřebeni hor. Tam, mezi dvěma kamennými věžemi, stál Hřebenovec – ne město, ne vesnice, ale místo, které dýchalo tichou moudrostí. Byly tam kameny s rytinami křídel a tlap, zvuky ptačího zpěvu i řevu lva, a na každém kroku se zvedal vítr, který šeptal jeho jméno. Orlolv se zastavil u kamenné studánky. Podíval se do ní a uviděl v hladině sám sebe – ale tentokrát ne jako rozpolcené zvíře, ale jako celek. Hlava orla, tělo lva, srdce silné a zároveň něžné. „Jsem orlolv. Nejsem ani jen orel, ani jen lev. Jsem jedinečný.“ A v tom okamžiku ho zaplavilo teplo, jakoby ho objal celý svět. Hory kolem něj zpívaly a vítr tančil radostí. Konečně věděl, kým je.

Když se Orlolv vrátil do své jeskyně nad útesem, už to nebyl ten samý orlolv jako dřív. Jeho oči zářily klidem a hrdostí, kráčel s jistotou a v srdci mu zněla píseň Hřebenovce. Už se necítil sám, protože věděl, že nikde na světě není nikdo přesně jako on – a že v tom je právě jeho síla. Z jeskyně udělal místo pro příběhy – na stěny namaloval mapu své cesty, a když šly kolem sovy, lišky nebo ježci, zastavili se a poslouchali jeho vyprávění. „A co je Hřebenovec?“ ptaly se děti. Orlolv se usmál, zavřel oči a řekl: „To je místo, kde zjistíš, kým opravdu jsi.“ A pak jim každému dal jedno ze svých kouzelných zrníček od Sovoděda. Když pak večer padla tma a hvězdy se třpytily na obloze, Orlolv se položil do svého hnízda a s úsměvem usnul. Už nemusel hledat dál. Už byl doma.