Žížala Žaneta a výlet na povrch

Hluboko pod zemí, kde to voní po vlhké hlíně a kde je tma tak milá, že objímá jako měkká deka, žila žížala jménem Žaneta. Bydlela v klikatém tunýlku vyhloubeném mezi kořínky pampelišek a řepy, a nikdy, opravdu nikdy, neopustila svoji podzemní říši. Každý den si hrála s drobnými kamínky, povídala si s kořínky rostlinek, které šeptaly své zelené sny, a pila perličky rosy, které stékaly dolů z povrchu. „Tady je bezpečno,“ říkávala si, když slyšela dunění kroků nad sebou, „venku musí být něco velikého a hlučného.“ A tak se Žaneta spokojila s tím, co znala – s tmou, tichými hlasy země a blátivými radovánkami, kde byla královnou svého tunelu.

Jednoho dne však, když Žaneta zrovna poslouchala, jak se kořínek tulipánu chichotá, zaslechla cosi zvláštního. Nahoře, kdesi vysoko, zněl smích dětí, pískání ptáka a – ó ano – vzdálené zvonění zvonku na kole. Žaneta ztuhla. Její srdíčko začalo bít rychleji než obvykle a v bříšku jí to zašimralo. „Co to bylo? Kdo to byl?“ zamumlala si tiše. Celý den pak přemýšlela, co všechno se asi děje nahoře. Neviděla to, ale slyšela… a to stačilo, aby se v ní něco malého, neposedného a jiskřivého začalo klubat. Byla to zvědavost – jako malinké semínko, co roste a roste, dokud neprotne kůrku země. A tak se každým dnem přistihla, že se šplhá výš a výš, kousek po kousku, blíž ke světlu, které jí bylo úplně cizí a přece tak lákavé.

Jednoho rána se Žaneta probudila a věděla, že dnes je ten den. Už nebylo cesty zpět. „Žaneto,“ řekla sama sobě odhodlaně, „jestli to neuděláš dnes, možná nikdy nepoznáš, co je to modré nebe nebo proč ptáci zpívají.“ A tak se vydala vzhůru. Každý kousek cesty byl nový a podivný – půda se stávala sušší, světlo pronikalo čím dál tím víc a vše kolem jakoby zpívalo píseň, kterou nikdy neslyšela. Měla strach. Opravdový strach. „Co když je tam nahoře něco, co mě sní?“ pomyslela si. Ale pak zavřela oči a lezla dál. Tunel už nebyl tmavý. Prosvítalo do něj světlo tak silné, že musela přimhouřit očka. A tehdy, právě tehdy, když její hlavička vykoukla na povrch, se stalo něco, co jí změnilo život.

Slunce jí oslepilo. Zastavila se, celá ztuhlá. Barvy! Všude byly barvy! Žluté květy pampelišek, modré nebe, zelené listy, bílé mráčky jako nadýchaná peřina. A ten hluk! Bzukot včel, vítr v trávě, dupání něčeho velkého, co šlo kolem. Žaneta byla ohromená, ale zároveň jí bylo trochu úzko. „Je toho moc,“ zašeptala si a schoulila se pod velký list. „Je to krásné, ale i děsivé…“ Slunce jí hřálo na zádech, a i když byla vyděšená, cítila, že tohle je něco, co musela zažít. V tu chvíli kolem ní přeletěla beruška, která se na ni podívala a usmála se. „Ty jsi nová? Vítám tě na povrchu! Jsem Lola,“ řekla přívětivě. A tak Žaneta poprvé v životě potkala přítele, který znal svět, o kterém ona zatím jen snila.

Lola ji vzala na výlet mezi květy. Ukázala jí, co je to vůně, co je to motýlí tanec a jak se tráva houpá ve větru jako vlnky na zeleném moři. „To je neuvěřitelné!“ žasla Žaneta. Vše si chtěla osahat, očichat, zapamatovat. Potkala včelu, která sbírala pyl, mravence, který nesl obrovský drobeček chleba, i šneka, co si nesl domeček na zádech. Každý z nich jí pověděl něco nového, každý měl svůj příběh. Žaneta naslouchala a v jejím srdci se rodila nová píseň – píseň světa, který byl tak rozdílný a přece blízký. „A já si myslela, že všechno krásné je jen v hlíně,“ zasmála se. Ale zároveň věděla, že tenhle svět není bez nebezpečí – viděla číhat ptáka a zaslechla šustění velkých kroků. Bylo to jako sen… sen, do kterého ale opravdu vstoupila.

Když se slunce začalo sklánět k obzoru a stíny se prodloužily, Žaneta se rozhodla vrátit domů. „Měla bych se schovat, než přijde noc,“ řekla tiše. Lola ji objala svými puntíkatými křidélky a zašeptala: „Přijď zas, povrch tě bude čekat.“ Cesta zpátky dolů byla pomalejší. S každým centimetrem pod zemí cítila, že si s sebou nese něco nového. Nebylo to jen bláto, které se jí lepilo na tělo – byl to zážitek, který ji navždy změnil. Když vklouzla zpět do svého tunýlku, všude bylo ticho. Ale v jejím srdci svítil kousek slunce. Od té doby už Žaneta nebyla jen obyčejnou žížalou. Byla vypravěčkou. Každý večer usedala ke kořínkům a vyprávěla jim o modrém nebi, vůni květin a o tom, že někdy je třeba vystoupit ze svého bezpečí, aby člověk zjistil, jak je svět velký a nádherný.