Kapitánka Karamelka – Pirátská past na řece

Bylo to jednoho krásného dne, kdy slunce tančilo po vlnkách řeky a vítr si pohrával s plachtami oříškového korábu, že se zdály být živé jako ptáci v letu. Kapitánka Karamelka stála u kormidla a vedla svůj veselý koráb, zatímco Lojzinka s Matýskem a krabem Křupkou zpívali písničku o dobrodružství, které čeká za dalším zákrutem řeky. „Podívejte, tamhle jsou peřeje!“ zvolal Křupka a ukázal klepetem na místo, kde voda zurčela a bílé pěny se točily jako krajka. Karamelka přikývla a řekla: „Nebojte se, kamarádi, srdce plné odvahy a úsměv na tváři nás vždycky povedou dál!“ A tak se koráb ponořil do peřejí jako malá skořápka plující na šumící vodní skluzavce.

Jenže právě když se smáli a vítr jim čechral tváře, proud se náhle zrychlil a koráb se zachvěl jako vystrašený vrabčák. „Držte se!“ křikla Karamelka a pevně sevřela kormidlo. Loď se zastavila tak prudce, že Lojzinka spadla do Matýskova náručí a Křupka se chytil lana, které viselo nad hlavou. Když se podívali dolů, zjistili, že jejich oříškový koráb uvízl mezi starými kůly, které trčely z vody jako kostnaté prsty. „To není obyčejná překážka,“ zamumlal Křupka, „tohle vypadá jako past, kterou tu nechali piráti z dávných časů.“ Všichni se zachvěli, ale Karamelka se zhluboka nadechla a řekla: „Nebojme se – spolu najdeme cestu ven.“

Zatímco voda šuměla a zpívala píseň neznámých hlubin, posádka se semkla. Lojzinka vylezla na příď a pozorně naslouchala zvuku dřeva, které sténalo pod tíhou proudu. Matýsek se ponořil do vody, aby prozkoumal, co drží jejich loď jako ve vězení, a Křupka zůstal na palubě, připravený vymyslet plán. „Musíme najít slabé místo té pasti,“ zašeptala Lojzinka a Karamelka přikývla: „Přesně tak. A když budeme držet spolu, žádná past nás neporazí.“ A tak začali zkoumat každý kousek pasti, která byla chytře ukryta pod hladinou.

Najednou Karamelka objevila starý nápis vyrytý do jednoho z kůlů – byl to vzkaz od piráta jménem Černý Šátek, který prý past postavil před stovkami let, aby chránil svůj poklad. „Čtěte se mnou,“ vyzvala Karamelka své přátele a slabikovala: „Jen ten, kdo zná sílu srdce a víru přátel, projde dál.“ Slova jí zněla v hlavě jako klíč k zámku, který už dávno nikdo neotevřel. „To znamená, že nestačí síla rukou – musíme věřit jeden druhému a být trpěliví,“ řekla Karamelka s jiskrou v očích.

Společně vymysleli plán: Křupka použil svoje klepeta, aby uvolnil lana, Lojzinka držela provazy, aby koráb neodplul příliš rychle, a Matýsek šikovně tlačil loď tak, aby se uvolnila z pasti. Karamelka stála u kormidla a povzbuzovala každého: „Skvěle, Matýsku! Jen tak dál, Křupko! Spolu to dokážeme!“ A jakmile všichni spojili své síly, oříškový koráb se s tichým vzdechem uvolnil z pevného sevření pasti. Voda opět začala zpívat radostnou píseň a posádka věděla, že nejen unikli, ale i zvítězili – protože věřili jeden druhému.

Když se loď vrátila na klidnou vodu a peřeje nechali za sebou, slunce se opřelo do paluby a všichni se smáli a objímali. „Vidíte? Pravý poklad není zlato nebo mince, ale přátelství a důvtip, který máme, když jsme spolu,“ řekla Karamelka a zvedla čepici k modré obloze. A tak oříškový koráb plul dál po řece, kde každá vlna byla jako šeptání nového příběhu. A i když věděli, že je čeká ještě spousta dobrodružství, byli klidní – protože žádná pirátská past není dost silná, aby porazila srdce plná odvahy a radosti.