Brumla a Brumlík – Kouzelný mech a léčivý pramen

Jednoho jarního rána, kdy slunce ještě ospale zívalo a kapky rosy se třpytily na listech, se Brumla a Brumlík procházeli lesem a těšili se z jeho vůně. Ale všimli si, že něco není v pořádku – ptáci nezpívali tak radostně, květiny se svěšovaly a dokonce i lišky měly smutné oči. „Brumlo, podívej, co se to děje?“ zeptal se tiše Brumlík a Brumla si povzdechl: „Něco v lese onemocnělo, Brumlíku.“ Potkali jezevce, který kašlal a nemohl ani mluvit, a veverku, která ztratila chuť k oříškům. Les byl nemocný a medvědí bráškové věděli, že musí zjistit, jak ho vyléčit. V srdcích jim hořela touha pomoct – protože les byl jejich domovem a oni věděli, že když jeden trpí, trpí všichni.

V ten večer, když hvězdy tančily na nočním nebi, si Brumlík sedl k ohýnku a otevřel starou knihu, kterou našel u moudré sovy Šalamounky. Kniha vyprávěla o léčivém prameni a kouzelném mechu, který dokáže vyléčit všechny nemoci lesa. „Podívej, Brumlo, tady se píše, že mech roste u pramene hluboko v horách,“ řekl Brumlík a Brumla přikývl: „To je naše šance, Brumlíku. Musíme ho najít.“ Kniha šeptala příběhy o odvaze a lásce k přírodě a oba medvědí bráškové cítili, že jim les důvěřuje. Připravili si malý uzlík s chlebem a medem a lucerničku, aby jim svítila na cestu. Věděli, že bude dlouhá a plná zkoušek, ale jejich srdce byla odhodlaná.

Ráno bylo chladné a les voněl mokrou půdou a borovicemi. Brumla a Brumlík vyrazili na cestu, krok za krokem, s písní v srdci, která jim dávala sílu. Překonávali potoky, kde voda zpívala písničku o čistotě, a tmavé houští, kde lišky šeptaly varování o stínu, který hlídá pramen. „Neboj se, Brumlíku,“ řekl Brumla a stiskl bráškovi tlapku. Brumlík se usmál a oba věděli, že když jsou spolu, nic je nezastaví. Šli dál, i když byla cesta kluzká a nohy se jim bořily do mechu. Ale věděli, že někde tam, uprostřed hor, čeká pramen, který dá lesu nový dech.

Když dorazili k prameni, voda byla tak čistá, že viděli vlastní odraz – dva medvědí bratři, unavení, ale plní naděje. U pramene rostl kouzelný mech – zelený a hebký jako měkký polštářek. Ale u něj stál stín – starý duch lesa, který hlídal mech před těmi, kdo by ho chtěli jen pro sebe. „Proč jste přišli?“ zeptal se hlasem, který zněl jako šumění větví. Brumla pokorně řekl: „Les je nemocný, a my mu chceme pomoct.“ Duch se zamyslel a řekl: „Musíte dokázat, že nejste sobci – musíte dát, než dostanete.“ Brumlík vytáhl z kapsy kousek medu a položil ho k prameni. „To je pro les, ne pro nás,“ řekl tiše. Duch se usmál a mech se zaleskl jako zelené světlo.

Duch jim podal mech a voda pramene se rozzářila jako měsíční světlo. „Vezměte ho a vyléčte les,“ řekl a jeho hlas byl teď měkký jako letní vánek. Brumla a Brumlík vzali mech a poděkovali. Cestou zpět si zpívali píseň, která zněla o lásce k lesu a o tom, jak silní jsou, když jsou spolu. „Brumlo, myslíš, že to pomůže?“ zeptal se Brumlík a Brumla ho pohladil po oušku: „Ano, Brumlíku. Pomůže to, protože to není jen mech – je to naděje, kterou jsme našli.“ A oba věděli, že to, co dělají, je správné, protože v srdci nesli světlo a laskavost.

Když se vrátili do lesa, všechna zvířátka se na ně dívala s nadějí. Brumla a Brumlík položili mech ke kořenům nejstarší borovice a vodou z pramene pokropili listy a trávu. Les se rozzářil – ptáci zpívali a lišky se smály radostí. „Děkuji vám,“ řekla veverka a objala Brumla kolem nohy. „Děkuji vám,“ řekl vítr a tančil mezi větvemi. Brumla a Brumlík si sedli na pařez a pozorovali, jak se les uzdravuje. Věděli, že příběh skončil, ale jejich srdce byla plná – protože někdy stačí jen odvaha a kapka laskavosti, aby se svět znovu rozzářil.