Brumla a Brumlík – Moudrá sova a ztracená kniha

Bylo to jedno klidné ráno, kdy Brumla a Brumlík sbírali jahody u lesa, když k nim doletěl vítr s podivnou zprávou – moudrá sova Šalamounka přišla o svou kouzelnou knihu! Kniha, která znala všechny příběhy lesa, byla pryč a les byl najednou tichý, jako by i stromy zapomněly, jak šeptat. „Brumlo, slyšíš to? Les je nějaký smutný,“ řekl Brumlík a Brumla mu přikývl: „Ano, Brumlíku. Musíme zjistit, co se stalo.“ A tak medvědí bráškové odložili košík s jahodami a vydali se hledat moudrou sovu, aby se dozvěděli víc o ztracené knize. Vzduch voněl mechem a šiškami a v jejich srdcích rostla zvědavost – a taky trochu strach, protože věděli, že kdo ukradne knihu Šalamounky, může zneužít její moc.

Sova Šalamounka seděla na starém dubu a její oči byly moudré, ale smutné. „Ach, Brumlo a Brumlíku, ztratila jsem knihu, která chrání všechny příběhy lesa,“ řekla a její hlas zněl jako vítr mezi větvemi. „Kdo ji najde, bude mít moc nad pohádkami a nad lesem. Musíte mi pomoct ji najít, než padne do špatných rukou.“ Brumla se uklonil a řekl statečně: „Neboj se, Šalamounko. Najdeme ji.“ Brumlík se přidal: „Vždyť jsme bratři, a spolu dokážeme všechno!“ Sova jim dala pírko – kouzelné a měkké jako první sníh – které jim mělo ukázat cestu. „To pírko vám bude svítit ve tmě, když se budete bát,“ řekla a její oči jiskřily jako hvězdy. A tak se medvědí bráškové vydali na cestu plnou dobrodružství, s pírkem v kapse a odhodláním v srdci.

Les byl tichý, ale stopy zloděje knihy byly zřetelné – větvičky zlomené, šišky rozházené a mech rozhrabaný, jako by někdo spěchal a přitom zanechal za sebou neklid. Brumla šel první a Brumlík ho následoval, oči upřené k zemi. „Podívej, Brumlíku, tady někdo upustil peříčko – není to Šalamounčino?“ zeptal se Brumla a Brumlík přikývl. Pírko se zatřpytilo a ukázalo jim cestu dál, až dorazili k malému jezírku. Tam byla ve vodě odražená hádanka: „Kdo umí tančit bez nohou a zpívat beze slov?“ Brumla se zamyslel a řekl: „To bude vítr, Brumlíku.“ A vítr jim zašeptal: „Jděte dál, cesta ještě nekončí.“ Medvědí bráškové se drželi za tlapky a šli dál, protože věděli, že les je plný hádanek, ale i odpovědí, když máš čisté srdce.

Cesta je zavedla do tmavého houští, kde se i ptáci báli zpívat a stíny se natahovaly jako dlouhé prsty. Brumlík se zastavil a řekl tiše: „Brumlo, já se bojím.“ Brumla ho ale objal svou velkou tlapou a usmál se: „Neboj se, Brumlíku, tma je jenom místo, kde světlo ještě nesvítí.“ A v tu chvíli vytáhl kouzelné pírko a jeho světlo rozehnalo stíny. V houští slyšeli šramot – to zloděj knihy utíkal před jejich odvahou! „Rychle, musíme ho dohnat!“ zvolal Brumla a bráškové se rozběhli za zvukem, který vedl k staré jeskyni, temné a chladné jako zapomenutý sen.

V jeskyni našli zloděje – byl to stín, který chtěl knihu pro sebe, aby mohl přepsat příběhy lesa podle svého. „Vrať nám knihu!“ vykřikl Brumla a Brumlík se postavil vedle něj, oči jasné a nebojácné. Stín se zasmál a řekl: „Nikdy ji nedám!“ Ale Brumla a Brumlík věděli, že síla přátelství je mocnější než strach. Zpívali píseň o lese a jeho příbězích, a s každým slovem stín slábl, až nakonec zmizel jako pára nad jezírkem. Kniha se zaleskla ve světle pírka a oba medvědí bráškové ji zvedli s úsměvem. „Vidíš, Brumlíku? Spolu jsme silní,“ řekl Brumla a Brumlík se smál, protože věděl, že to byla pravda.

Když vrátili knihu sově Šalamounce, les znovu ožil – stromy začaly šeptat příběhy, ptáci zpívali a vítr tančil mezi větvemi. Sova se na ně podívala s úsměvem a řekla: „Děkuji vám, medvědí bratři. Pamatujte – příběhy jsou poklady, které musíme chránit.“ Brumla a Brumlík si sedli pod její dub a poslouchali, jak jim šeptá staré příběhy, které znovu našly hlas. A tak skončilo jejich dobrodružství, ale oba věděli, že každý den může být novým příběhem, když máš srdce otevřené a přátelství, které tě nikdy neopustí.