Kapitánka Karamelka – Přízračná bójka

Byla jedna letní noc, kdy měsíc stoupal vysoko nad řekou a posílal stříbrné paprsky, které třpytily hladinu jako malé hvězdičky. Oříškový koráb Kapitánky Karamelky tiše klouzal po klidné vodě a posádka se zachumlala do svých dek. Karamelka seděla u kormidla a cítila, jak ji ten tichý šum vody uklidňuje. Najednou však zahlédla v dálce slabé světélko – blikalo jako světluška, která si hrála na schovávanou. „Podívejte, tamhle v noci něco září,“ zašeptala, když se k ní přidal krab Křupka, zvědavý jako vždycky. Bílokřídlík, starý racek, se zachvěl a řekl: „Tohle světlo… to prý vede k příběhu, který zná jen řeka.“ A tak začalo dobrodružství, které vonělo nejen po vodě, ale i po dávných časech.

Jakmile se přiblížili k tomu světélku, zjistili, že je to bójka – malá, matně svítící bójka, která se objevovala a mizela, jako by s nimi hrála hru na schovávanou. Když se k ní přiblížili, bójka náhle zmizela pod hladinu a všichni na chvíli zadrželi dech. „Kam se poděla?“ hlesla Lojzinka a schoulila se k Matýskovi, který ji uklidňoval svým klidným hlasem: „Neboj se, maličká, všechno se vysvětlí.“ Karamelka si přitáhla plášť a řekla: „Tahle bójka má v sobě příběh, který musíme odhalit. Neztratíme ji z očí.“ A tak se posádka rozhodla, že bude sledovat stopy, které bójka po sobě zanechává.

Když bójka zase vyplula na hladinu, zaslechli tiché šumění – jako když se otevře stará truhla plná pokladů. Ve tmě se objevila vybledlá značka – znamení starých říčních pirátů, kteří kdysi vládli proudu řeky. „To je znak kapitána Bílého Vousu!“ zvolal krab Křupka a vytáhl starý kompas, který našli před dávnou dobou. Kompas se náhle rozzářil měkkým světlem a ukazoval cestu, kterou mají následovat. „Vypadá to, že se příběh teprve začíná,“ řekla Karamelka s jiskřičkou v očích a pevně sevřela kormidlo. Posádka věděla, že tu noc nebude čas na spánek – byli na prahu dobrodružství, které se zapisuje do legend.

Proud je odnesl k místu, kde se bójka opět vynořila – tentokrát u starého vraku lodi, který se jako tichý svědek dávných časů skrýval mezi lekníny. A tam, na přídi té potopené lodi, spatřili postavu – ducha starého piráta s kloboukem a dlouhým pláštěm, který se třepotal ve větru. „Kdo jste?“ zeptala se tiše Karamelka. Duch se pousmál a jeho hlas zněl jako šum starých vln: „Jsem kapitán Bílý Vous. Hlídám bójku, aby vedla jen ty, kdo mají v srdci odvahu a čest.“ Když to řekl, všichni pochopili, že bójka není jen světlo – je to klíč k příběhům, které si řeka šeptá s měsícem.

Duch jim vyprávěl o dávných dobách, kdy řeka byla živá jako velký tvor a lodě pirátů brázdily její proudy. Vyprávěl o pokladu, který nikdy nepatřil jednomu, ale patřil všem, kdo uměli naslouchat vodě a jejím tajemstvím. „Poklad není jen zlato a stříbro,“ řekl duch a ukázal na bójku, „ale i příběhy, které si předáváme, aby nikdy nezmizely.“ Karamelka s pokorou přikývla a cítila, že tohle dobrodružství je víc než honba za bohatstvím – je to cesta k tomu, co dělá z každého námořníka pravého hrdinu.

Když se bójka naposledy rozzářila a duch se rozplynul ve stříbrném mlžném oparu, posádka věděla, že už navždy zůstane v jejich srdcích. Vrátili se na koráb, kde Bílokřídlík tiše broukal starou písničku a Lojzinka s Matýskem se smáli, protože věděli, že poklad, který našli, není měřitelný váhou. Karamelka se podívala na všechny a řekla: „Ten největší poklad jsme my – naše posádka, naše sny a to, že vždycky plujeme spolu.“ A tak skončila noc, která začala tajemnou bójkou, ale skončila kouzlem, které v nich zůstane navždy.