Brumla a Brumlík – Tajemství stříbrného jezera

Bylo léto a slunce svítilo na les tak jasně, že i šišky na borovicích se leskly jako malé poklady. Brumla a Brumlík se procházeli lesem, když najednou zaslechli zvláštní zvuky. Přicházely od stříbrného jezera, které se třpytilo jako zrcadlo. „Brumlo, slyšíš to?“ zeptal se Brumlík a jeho oči byly velké a zvědavé. „Slyším, Brumlíku. Jako by voda šeptala nějaké tajemství,“ odpověděl Brumla a oba se zastavili, aby naslouchali. Voda šeptala slova, kterým nerozuměli, ale cítili, že něco není v pořádku. Ten večer nemohli spát, protože jejich srdíčka byla plná otázek. Věděli, že musí zjistit, co se u jezera děje, a tak si slíbili, že druhý den vyrazí k jeho břehům a najdou odpovědi.

Druhý den ráno se les probudil s jemným vánkem a medvědí bráškové vyrazili. Cesta k jezeru vedla skrz mechový koberec a voněla po borůvkách a šiškách. Brumla nesl v tlapce malou lucerničku, i když bylo světlo, protože chtěl být připravený na všechno. Když dorazili k jezeru, viděli, jak se voda třpytí a malá vlnka hladí břeh. Ale uprostřed jezera, kde voda bývala nejklidnější, vířila a tvořila zvláštní obrazce. „To je zvláštní, Brumlíku,“ zamumlal Brumla. Brumlík si klekl k vodě a tiše řekl: „Je to, jako by nám chtěla něco říct.“ A v té chvíli se v hlubinách zaleskla postava – stříbrná a průzračná jako samotná voda. Oba medvědi se lekli, ale zvědavost byla silnější než strach.

Z vody se vynořil vodní duch – bytost tak krásná, že se zdálo, že je stvořená z kapek rosy a měsíčního svitu. „Nebojte se,“ řekl jemným hlasem, který zněl jako voda zurčící v horském potoce. „Jsem duch tohoto jezera a potřebuju vaši pomoc.“ Brumla a Brumlík stáli jako přikovaní, ale Brumla se vzchopil: „Jak ti můžeme pomoct, duchu?“ Duch jim vysvětlil, že stříbrné světlo, které dává jezeru jeho krásu a klid, bylo ukradeno zlým stínem z hlubin. „Bez něj budu slabý a voda ztratí svůj třpyt,“ povzdechl si duch a v jeho hlase byla smutná píseň. Medvědí bráškové se na sebe podívali a bez váhání řekli: „Pomůžeme ti.“

Duch jim ukázal cestu do jeskyně pod jezerem, kde se stín skrývá. Brumla a Brumlík se vydali na cestu, i když byla tma a voda studená. „Drž se mě, Brumlíku,“ řekl Brumla a bráška ho pevně chytil za tlapku. Cesta byla plná kamínků, které klouzaly pod nohama, a tmavých koutů, kde světlo lucerny sotva dosáhlo. Ale oba bráškové věděli, že musí jít dál. V hlubinách jeskyně našli stín – velký a temný jako noční bouřka. „Vrať světlo jezeru!“ zvolal Brumla, ale stín se jen zasmál a zmizel ještě hlouběji. Medvědí bráškové si zpívali píseň o světle a naději, a každý tón jejich hlasu pronikal tmou, až našli maličké stříbrné světlo schoulené mezi kameny.

Brumlík jemně vzal světlo do tlapek a řekl: „Neboj se, přivedeme tě zpět k duchovi.“ Ale stín se vrátil a chtěl jim světlo vzít. Brumla se postavil mezi stín a svého brášku: „Nikdy ho nedáme!“ zvolal statečně. V tu chvíli se stříbrné světlo rozzářilo tak jasně, že stín začal slábnout a mizet, až nakonec zmizel docela. Medvědí bráškové si oddychli a objali se. „Vidíš, Brumlíku? Spolu to zvládneme vždycky,“ řekl Brumla a Brumlík se usmál. Jejich srdce byla plná radosti a světlo, které zachránili, bylo jejich odměnou – a darem pro celý les.

Když vrátili světlo vodnímu duchovi, jezero se znovu rozzářilo jako stříbrná opona a duch se jim hluboce poklonil. „Děkuji vám, medvědí bratři. Voda bude zase zpívat a šumět příběhy o odvaze a přátelství,“ řekl a v jeho očích zářila radost. Brumla a Brumlík se vrátili na břeh, kde je čekal nový den a les plný světla. Sedli si na pařez, zhluboka se nadechli a věděli, že dobrodružství je krásné, když je můžeš sdílet s tím, koho máš rád. A tak skončilo tajemství stříbrného jezera, ale v jejich srdcích zůstala písnička vody a světla, kterou budou vyprávět dál.