Veverka Rozárka a kouzelný oříšek

Bylo jedno krásné podzimní ráno, kdy se veverka Rozárka probudila ve svém útulném hnízdě vysoko v koruně starého dubu. Slunce zlatě prosvítalo mezi barevnými listy a jemný větřík se proháněl mezi větvemi, přinášel s sebou vůni lesního mechu a dozrálých kaštanů. Rozárka se rozhlédla kolem sebe a potěšila se pohledem na zářící barvy lesa. „Ach, jaký nádherný den na sbírání oříšků!“ řekla si sama pro sebe a vydala se dolů po větvi, až seskočila na měkký mech. Rozárka měla před sebou velký plán – chtěla nasbírat co nejvíce oříšků, aby se připravila na zimu. Jenže netušila, že ji dnes čeká něco mnohem zvláštnějšího než obyčejný sběr oříšků.

Když se Rozárka zrovna natahovala po jednom velkém oříšku, zaslechla hlas: „Ty, veverko, copak hledáš?“ Rozhlédla se kolem, až nakonec zahlédla moudrou sovu Sedmilásku, sedící na větvi nad ní. Soví oči zářily moudrostí a laskavostí. Rozárka se usmála a odpověděla: „Sbírám oříšky na zimu, milá sovo.“ Sova Sedmiláska přikývla a řekla: „Mám pro tebe něco zvláštního, Rozárko. Tento oříšek není obyčejný, je kouzelný.“ A podala jí oříšek, který zářil jemným zlatavým světlem. „Ale pamatuj si,“ dodala sova, „tento oříšek může splnit jedno přání, ale musíš najít to správné místo, kde ho rozlousknout.“ Rozárka si oříšek vzala do svých tlapek a poděkovala sově. Byla plná zvědavosti a trochu nervózní – jaké přání by si měla přát a kde ho rozlousknout?

Rozárka se vydala na cestu, aby našla to správné místo pro rozlousknutí kouzelného oříšku. Procházela lesem, přeskakovala kořeny a šplhala po větvích, až přišla k tichému lesnímu paloučku. „Možná to bude tady,“ pomyslela si, ale když se chystala oříšek rozlousknout, zaslechla šelest v křoví. Otočila se a viděla, jak tam něco maličkého hopsá. „Kdo tam je?“ zavolala opatrně. A z křoví vykoukl malý zajíček, celý rozčepýřený a s vyděšeným výrazem. „Prosím, pomoz mi,“ zašeptal zajíček, „ztratil jsem se a nemohu najít cestu zpátky domů.“ Rozárka odložila svůj kouzelný oříšek a poklekla k zajíčkovi. „Neboj se, pomohu ti najít cestu,“ řekla s úsměvem.

Rozárka a malý zajíček, který se jmenoval Chlupáček, se vydali společně lesem. Zajíček byl velmi vystrašený, protože se ztratil, když běhal za motýlem. Rozárka ho vzala pod svá křídla, povzbuzovala ho a říkala mu veselé historky o životě veverek. Chlupáček se brzy začal usmívat a vrátila se mu odvaha. Když společně přecházeli přes potůček, Rozárka si všimla, že zajíček vypadá unaveně. „Víš co, Chlupáčku?“ řekla Rozárka, „možná bychom mohli použít ten kouzelný oříšek, aby nám pomohl najít cestu k tvému domovu.“ Chlupáčkovi zasvítily oči zvědavostí a nadějí. „Opravdu bys to udělala pro mě?“ zeptal se s nadšením. Rozárka přikývla a společně pokračovali v hledání toho správného místa.

Došli až k vysokému dubu, který stál uprostřed lesní mýtiny. Dub vypadal starobylý a velmi vznešený, jeho větve sahaly vysoko do nebe. „To je to správné místo,“ zašeptala Rozárka, cítila to v každé tlapce. Postavila se vedle Chlupáčka a opatrně vzala kouzelný oříšek do svých tlapek. „Přeji si, aby Chlupáček našel cestu zpátky domů,“ řekla hlasitě a rozlouskla oříšek. Najednou se kolem nich začalo točit jemné světlo, a z oříšku vylétlo malé světýlko, které začalo kroužit kolem zajíčka. „Následuj mě,“ šeptalo světýlko a vedlo Chlupáčka přímo lesní stezkou. Rozárka se rozběhla za ním a společně sledovali světýlko, které je vedlo přes mýtiny, kolem keřů, až k místu, kde žila Chlupáčkova rodina.

Když se dostali k zajíčkovu domovu, celá jeho rodina se seběhla, aby ho přivítala. Chlupáček se rozběhl k mamince a tátovi, objali ho a děkovali Rozárce za její laskavost. „Děkujeme ti, veverko, bez tebe bychom našeho Chlupáčka nenašli,“ řekla maminka zajíce s vděkem. Rozárka se usmála a pocítila, že dnes zažila něco mnohem cennějšího než obyčejný podzimní den – našla nového kamaráda. Když se slunce začalo sklánět k obzoru, Rozárka se rozloučila a vydala se zpět do svého hnízda. Cestou si uvědomila, že i když jí kouzelný oříšek mohl splnit přání, opravdovou radost jí přineslo, že pomohla někomu, kdo to potřeboval. A tak se Rozárka vrátila domů, unavená, ale šťastná, a s pocitem, že přátelství je ten největší poklad, který lze najít.