Žralok Fridolín a ztracená perla

Daleko v hlubinách oceánu, tam, kde se světlo jen zřídka dostává, žil žralok jménem Fridolín. Nebyl to žádný obyčejný žralok – Fridolín byl hodný, laskavý a nesmírně zvědavý. Bydlel v krásné jeskyni plné korálů, kde se mihotaly rybky a tančila mořská tráva v jemném proudu. „Ach, jak krásný je můj oceán,“ povzdychl si Fridolín jednoho rána, když se podíval ze své jeskyně na rozlehlé modré vody. Ale i když měl všechno pohodlí světa, něco mu chybělo. „Co bych jen dal za nějakého kamaráda,“ zamumlal si a podíval se na hejna rybek, které ho míjely. Ty ale byly vždycky příliš vystrašené, aby se s ním daly do řeči. Fridolín si přál najít někoho, kdo by ho měl rád a nebál se jeho ostrých zubů.

Jednoho dne se Fridolín rozhodl, že se vydá dál od své jeskyně, aby našel nové přátele. „Co když tam někde za modrou hlubokou vodou najdu někoho, kdo mě nebude považovat za strašlivého žraloka?“ přemýšlel nahlas, když proplouval mezi korály a sasankami. Cestou potkával spoustu mořských tvorů, ale pokaždé, když se přiblížil, ryby se rozutekly a chobotnice se schovávaly do děr. Fridolín se začínal cítit smutně, ale nevzdával se. „Musím věřit, že tam někdo je,“ říkal si. A tak plul dál a dál, až narazil na něco zvláštního – na mořském dně ležela zářivá perla, větší než jakákoli jiná, kterou kdy viděl. Byla nádherná, leskla se jako měsíc na hladině a zářila jemným, skoro kouzelným světlem.

Fridolín byl perlou úplně okouzlen. „Co je tohle za krásu?“ přemýšlel, když ji jemně vzal do tlamy. Právě v tu chvíli kolem něj proplul delfín jménem Dáša. „Hele, co to máš?“ zeptala se zvídavě a přiblížila se k Fridolínovi, aniž by se bála. Fridolín byl překvapený, že se někdo nebojí a odpověděl: „Našel jsem tuhle kouzelnou perlu. Nevíš, komu patří?“ Dáša se na něj usmála a udělala elegantní otočku ve vodě. „Myslím, že to je perla královny Sasanky. Pojď, pomohu ti ji vrátit. Ale nejdřív – můžeme být přátelé?“ Fridolínovi se zaleskly oči radostí. „Opravdu bys chtěla být mým přítelem?“ zeptal se nevěřícně. Dáša přikývla a společně se vydali hledat královnu Sasanku.

Cesta k paláci královny Sasanky byla dlouhá a plná nečekaných překvapení. Pluli přes tmavé útesy a kolem záhadných jeskyní, kde se mihotaly podivné stíny. Fridolín se však cítil statečnější, když měl Dášu po boku. Najednou, v jednom nečekaném okamžiku, Fridolín nešťastně zakopl o velký kámen a perla mu vypadla z tlamy. „Ach ne! Kam zmizela?“ volal zděšeně, zatímco se oba snažili rozhlédnout po perle. Mořská voda byla náhle zakalená a nebylo vidět ani na dno. „Neboj se, Fridolíne, najdeme ji,“ povzbuzovala ho Dáša, ale Fridolín měl obavy. „Co když ji někdo ukradl? Co když už ji nikdy nenajdeme?“ strachoval se. Cítil se bezmocný, ale věděl, že to nesmí vzdát – ne, když tu měl nového přítele, na kterého se mohl spolehnout.

Dáša a Fridolín se rozhodli požádat o pomoc ostatní obyvatele oceánu. Zavolali na chobotnici Jasmínu, která měla spoustu chapadel a mohla prohledávat skuliny, a na kraba Karla, který uměl rychle běhat po dně a hledat v písku. „Musíme spolupracovat, abychom tu perlu našli,“ řekla Dáša a každý se pustil do hledání. Jasmína prohledávala útesy, Karel se nořil do písku, a Dáša plavala kolem a povzbuzovala ostatní. Fridolín se snažil nebýt smutný a zapojil se také. „Tady to není,“ zavolal Karel, „ale nezoufejte, budeme hledat dál!“ Nakonec se z hlubin vynořila Jasmína a zavolala: „Mám ji! Byla zastrčená pod starým kusem korálu!“ Fridolín se rozradostnil. „Díky vám všem!“ volal radostně. Teď věděl, že opravdové přátelství znamená společně překonávat překážky.

Když se všichni vrátili k paláci královny Sasanky, královna je očekávala s vlídným úsměvem. „Děkuji vám za návrat mé perly,“ řekla laskavým hlasem a její dlouhé chapadla se jemně vinuly kolem perly, když ji převzala. „Vidím, že jste pracovali jako opravdoví přátelé.“ Poté uspořádala velkou oslavu na počest Fridolína a jeho nových přátel. Mořské dno se proměnilo v taneční parket, kde rybky tančily a medúzy svítily jako barevné lucerny. Fridolín se cítil šťastnější než kdykoli předtím. „Nikdy bych nevěřil, že najdu tolik úžasných přátel,“ svěřil se Dáše, když společně sledovali oslavu. Dáša se usmála a odpověděla: „Když se nebojíš vyplout ze své jeskyně, můžeš objevit ty nejkrásnější poklady – přátelství.“ A tak Fridolín pochopil, že opravdové bohatství nejsou perly, ale přátelé, kteří tě nikdy nenechají samotného.