Vážka a křídla z rosy

Na louce voněla čerstvá tráva a první paprsky slunce se probouzely v kapkách rosy. Vážka Lili se protáhla na svém oblíbeném stéble a zívla tak, že jí na okamžik přestala křídla bzučet. A právě tehdy si všimla něčeho zvláštního – kousek od ní, na tenké pavoučí niti, se houpala kapka rosy tak velká, že se v ní odrážel celý kousek světa. Lili k ní přiletěla blíž a její oči se rozzářily. „To jsem já?“ zašeptala ohromeně. Ale něco nesedělo – v odrazu měla jiná křídla. Nebyla průhledná, jak bývala, ale zářila barvami duhy a třpytila se, jako by byla utkaná ze světla. Vážka se zakývala na stéble a nedokázala od toho pohledu odtrhnout oči. Slunce se zvedalo výš a kapka se leskla tak krásně, že Lili měla pocit, že v ní slyší tichý, stříbrný šepot.

Nedokázala odolat. Přistála přímo na pavoučí niti a kapku se snažila obejmout svými jemnými nožkami. Jakmile se jí dotkla, kapka se roztříštila na stovky drobných perliček, které se rozlétly do vzduchu jako stříbrný déšť. Lili zavřela oči, protože ji třpyt zasypal od hlavy až k ocásku. Když se odvážila podívat, zjistila, že její křídla září jako nikdy předtím – třpyt se do nich vpil a zůstal tam, i když paprsky slunce ustoupily. „To je… kouzelné,“ zašeptala sama sobě a několikrát se nadšeně vznesla a spustila, jen aby ucítila, jak jí nová křídla nesou lehčeji než kdy dřív. Bylo to, jako by měla v sobě kousek nebe.

Celý den byla Lili neklidná. Chtěla vyzkoušet, zda křídla budou svítit i v noci. A tak když slunce zapadlo a hvězdy se začaly objevovat na nebi, odvážila se vzlétnout. Louka pod ní byla úplně jiná než přes den – tichá, zahalená do stříbrného svitu měsíce a provoněná vůní nočních květů. Lili letěla nad lesem, kde se pod listy ukrývaly noční můry i sny. Potkala světlušky, které ji nadšeně vítaly jako jednu z nich, a v dálce zahlédla sovu, která tiše přelétla z větve na větev. Bylo to, jako by se ocitla v úplně jiném světě – světě, který byl vždycky tak blízko, ale který nikdy předtím neviděla.

Když se přiblížila k temnému koutku lesa, zaslechla tiché pískání. Na větvi seděl malý netopýr, schoulený do křídel, a vypadal, jako by chtěl zmizet. „Proč se schováváš?“ zeptala se Lili jemně. Netopýr se na ni podíval a sklopil oči. „Já… já se bojím tmy,“ přiznal tiše. Lili se pousmála. „Ale ty přece patříš do noci,“ řekla a natáhla k němu křídlo, které se rozzářilo měsíčním světlem. „Pojď se mnou. Ukážu ti, že noc není strašidelná, ale kouzelná.“ Netopýr chvíli váhal, ale pak se zavrtěl, roztáhl svá malá křídla a připojil se k ní.

Společně stoupali výš a výš, až se stromy pod nimi proměnily v tmavý koberec. Nad hlavami se jim rozprostřelo nebe, poseté tisíci hvězdami. „Podívej,“ zašeptala Lili, „každá hvězda je jako kapka rosy, která se nikdy neroztaje.“ Netopýr se přestal třást a jeho oči se rozzářily odrazem hvězd. Letěli mezi světluškami, které kolem nich kreslily zářivé spirály, a Lili cítila, že její křídla září ještě víc, protože sdílí jejich světlo s někým, kdo ho potřebuje. Noc už nebyla strašidelná – byla domovem.

Když se na východě objevily první pruhy ranního světla, Lili a netopýr se rozloučili. „Děkuju,“ řekl tiše a zamával křídly. „Už se tmy nebojím.“ Lili se usmála a vydala se zpět na svou louku. Kapka rosy, která jí dala nová křídla, už dávno zmizela, ale kouzlo zůstalo. Přistála na svém stéble a zavřela oči. Věděla, že odteď může létat kdykoli – a hlavně, že může být světlem pro ty, kteří se bojí tmy. A tak, zatímco slunce pomalu vstávalo a nová rosa se třpytila po celé louce, Lili usnula s pocitem, že její příběh teprve začíná.