Koza na obláčkové trampolíně

Na malé horské louce žila koza jménem Jůlinka. Byla to koza, která měla oči pořád otevřené dokořán, a uši nastražené, jako by se snažila zachytit každý šelest světa. Jednoho odpoledne, když se slunce opíralo do strání a teplý vítr čechral traviny, Jůlinka zahlédla na nebi něco podivného. Mezi obyčejnými bílými mraky plul jeden, který se neustále vlnil, jako by se na něm někdo houpal. „To je divné… mraky přece jen plují, ale tenhle se hýbe jako polštář, když na něj skočím,“ zamumlala si pro sebe. Od té chvíle nedokázala myslet na nic jiného, než jaké by to bylo být blíž tomu mraku. Srdce jí bušilo jako zvon a kopyta ji svrběla touhou běžet směrem k obloze.

Další den, hned brzy ráno, když ostatní kozy ještě spokojeně přežvykovaly snídani, Jůlinka se vydala k nejvyššímu kopci, co nad pastvinou trčel jako strážce. Šplhala výš a výš, až byla tak blízko nebe, že jí připadalo, jako by se mohla dotknout mraků. A tam byl – ten zvláštní, houpavý mrak, nízko, skoro na dosah. Jůlinka se rozběhla, odrazila se ze všech sil a… hop! Přistála na něm. Nebyl studený ani mokrý, byl měkký, pružný a pod jejím kopýtkem se houpal jako nejlepší trampolína. „Juuu! To je lepší než skákat po seně!“ zasmála se a vesele začala poskakovat. Každý odraz ji vynesl o něco výš a ona cítila, že už se nechce vrátit na zem.

Jůlinka zjistila, že kousek dál pluje další mrak, stejně pružný a lákavý. Odrazila se, přistála na něm a pak zase na dalším. Tak začala její nebeská cesta – z jednoho nadýchaného ostrůvku na druhý. Vítr jí cuchal chloupky na krku, pod ní se rozprostíraly hory a řeky, které znala, ale z té výšky vypadaly jako dětské hračky. Po chvíli si všimla, že některé mraky mají zvláštní tvary – jeden vypadal jako obrovská houpačka, jiný jako schody, po kterých se dalo šplhat ještě výš. A tak se koza stala cestovatelkou oblohy, a čím víc skákala, tím víc cítila, že ji čeká něco velkého a neznámého.

A pak to spatřila. Nad mohutným shlukem mraků se tyčilo město – celé postavené z bílých věží, mostů z duhy a střech z načechraných obláčků. Domy vypadaly, jako by byly ušité z cukrové vaty, a mezi nimi poletovali tvorové, které nikdy předtím neviděla – ptáci se zlatými křídly, lidé s pláštěm z páry a dokonce i králíci, kteří se pohupovali na vzdušných houpacích sítích. „Vítej v Obláčkově!“ ozval se hlas a před Jůlinkou přistála malá víla s modrými křídly. „Přišla jsi právě včas – dnes máme Velký obláčkový bál!“ Jůlinka se rozhlížela s otevřenou pusou, protože nevěděla, kam se dřív podívat.

Všude hrála hudba, která zněla jako šepot větru, a mraky se houpaly do rytmu. Lidé i zvířata tančili po měkkých obláčcích, které pod jejich kroky pružily. Víla jí podala zlatou stuhu, kterou si Jůlinka uvázala kolem krku, a pak se pustila do tance. Skákala a točila se, až se jí zatočila hlava, ale smála se, protože to bylo to nejkrásnější, co kdy zažila. „Jůlinko, skoč sem! Tady se dá doskočit až k hvězdám!“ volal na ni malý chlapec s kloboukem z páry. Koza se odrazila a v tu chvíli ucítila, jak se její kopyta na okamžik dotkla nebe plného třpytivých hvězd.

Když se bál chýlil ke konci, víla ji zavedla zpět k mraku, z něhož přišla. „Kdykoli uvidíš mrak, který se houpe, víš, že je to tvá trampolína zpátky k nám,“ zašeptala jí. Jůlinka se naposledy rozhlédla po městě, usmála se a skočila dolů. Dopadla na svůj známý kopec, kde se tráva jemně vlnila ve větru. Všechno vypadalo stejně, ale Jůlinka věděla, že už není jen obyčejná koza z pastviny. Večer, když usínala, zvedla oči k nebi a mezi obyčejnými mraky si všimla jednoho, který se potichu houpal. A ona věděla, že tam nahoře má své místo a přátele.