Trpaslík a 7 Sněhurek
V hlubokém lese, daleko od lidských obydlí, stála malá chaloupka s mechovou střechou, okolo níž se rozprostírala zahrada plná těch nejkrásnějších květin. Tady žil trpaslík jménem Mistrlík. Nebyl to obyčejný trpaslík – měl čepičku zelenou jako letní tráva a ruce vždy pokryté hlínou, protože jeho největší radostí bylo starat se o květiny. Každý den zaléval fialové zvonky, sluneční sedmikrásky i růžové lilie, které tančily ve větru jako baletky. Mistrlík byl spokojený, ale někdy se cítil osamělý. „Ach, kdybych měl nějaké kamarády, s kým bych si mohl povídat,“ povzdychl si jednou večer, když si míchal teplý bylinkový čaj. Ale hned zavrtěl hlavou. Co když by cizinci poničili jeho krásnou zahradu? „Ne, ne, sám mám vše pod kontrolou!“ zamumlal a zavřel za sebou dveře.
Jednoho dne se lesem prohnala podivná návštěva – stará čarodějka, která si nesla v košíku kouzelné semínko. „Tohle semínko přinese do lesa zázraky,“ mumlala si a hledala místo, kde by ho mohla zasadit. Jakmile se dostala k Mistrlíkově zahradě, omylem ho upustila. Semínko spadlo přímo mezi květiny a okamžitě začalo zářit. Lesem se rozlehl kouzelný šepot a náhle se z květin vynořilo sedm překrásných děvčat – sedm stejných Sněhurek, každá s havraními vlasy a zářivýma očima. Čarodějka zůstala v šoku. „Ale tohle jsem nechtěla!“ vykřikla. Než mohla kouzlo zrušit, silný vítr ji odnesl pryč a zanechal sedm Sněhurek a jednoho udiveného trpaslíka.
Mistrlík se snažil pochopit, co se stalo, ale než mohl něco říct, Sněhurky se rozutekly po zahradě. „Jé, ty květiny jsou nádherné!“ zvolala první. „A podívejte na ten domeček!“ přidala se druhá. Každá Sněhurka měla jinou povahu – jedna byla veselá a smála se na celé kolo, druhá byla ospalá a hned si chtěla zdřímnout v trávě, třetí byla zvědavá a zkoumala všechno kolem. Mistrlík nevěděl, co si počít. „Já jsem byl zvyklý na klid!“ povzdechl si, ale když viděl jejich nadšení, nemohl se zlobit.
Když se všechny Sněhurky nastěhovaly do jeho chaloupky, teprve začal opravdový zmatek. Jedna Sněhurka chtěla vařit, ale omylem vysypala mouku po celé podlaze. Druhá se rozhodla utřít prach, ale převrhla hrníčky s čajem. Třetí si chtěla číst pohádky, ale popletla stránky a začala je trhat. „Ach ne! Tak tohle nevydržím!“ naříkal Mistrlík, když se snažil dát všechno do pořádku. Ale když se pak všechny Sněhurky začaly smát a pomáhat mu, musel uznat, že už dlouho nebylo v jeho chaloupce tak veselo.
Jednoho dne se do lesa vrátila čarodějka. „Omlouvám se, Mistrlíku! To kouzlo bylo omyl! Mohu to napravit a vrátit květiny do původní podoby,“ nabídla. Mistrlík se zamyslel. Celé dny toužil po přátelích a teď, když jich měl sedm, se jich měl vzdát? Podíval se na Sněhurky, které ho sledovaly s obavami. „Ne, čarodějko,“ řekl nakonec pevně. „Myslím, že teď je můj domov úplný.“ Čarodějka se usmála. „V tom případě mám lepší nápad.“
Čarodějka zamávala rukou a než se Mistrlík nadál, jeho malá postava se začala měnit. Čepička mu spadla z hlavy, ruce se natáhly a najednou – stal se z něj člověk! „Teď už nejsi trpaslík, ale opravdový přítel Sněhurek,“ řekla čarodějka a zmizela v záři světla. Mistrlík se podíval na své nové ruce, pak na Sněhurky a všechny ho objaly. Od toho dne se stal jejich osmým kamarádem a společně žili v kouzelném lese, kde každý den přinášel nová veselá dobrodružství.
