Hodný vlk a neposlušná Karkulka

V hlubokém lese, kde voněly jehličí a zpívali ptáčci, žil hodný vlk jménem Hugo. Nebyl to žádný strašlivý netvor, jak se o vlcích vypráví v pohádkách, ale laskavý a moudrý strážce lesa. Každé ráno si protáhl své silné tlapy, otřepal si huňatý kožich a vyrazil na obchůzku. Pomáhal zvířátkům – rovnál převrácená hnízda ptáčkům, zachraňoval zatoulaná jehňátka a kontroloval, zda lesní cesty nejsou zarostlé. Všichni ho měli rádi a věděli, že se na něj mohou spolehnout. Ačkoliv lidé ho považovali za hrozbu, on je nikdy nenapadal, naopak se snažil, aby se v lese nikomu nic nestalo.

Ve vesnici za lesem žila malá holčička jménem Karkulka. Byla veselá a chytrá, ale měla jednu velkou chybu – neposlouchala svou maminku. Když jí řekla: „Karkulko, nechoď do lesa sama, je tam nebezpečno,“ holčička jen mávla rukou. Když jí babička připomněla: „Nezlob a nechoď daleko od cesty,“ Karkulka se jen potutelně usmála a myslela si své. Místo toho, aby pomáhala doma, vymýšlela skopičiny, lezla na ploty a dělala neplechu. Nikdo ji nemohl zastavit, když si něco umanula.

Jednoho dne se Karkulka rozhodla, že půjde do lesa sama, i když jí maminka výslovně zakázala. Vzala si červený čepeček, košík s koláčky, které měly být původně pro babičku, a vyrazila. Les se jí zdál kouzelný – stromy ševelily ve větru, motýlci poletovali kolem a na mýtinách svítily barevné květiny. Byla tak zaujatá krásou lesa, že ani nepostřehla, jak hluboko se dostala. Najednou se před ní objevil velký šedý vlk. „Karkulko, co tu děláš sama?“ zeptal se Hugo starostlivě. „Jdu na dobrodružství!“ vykřikla Karkulka vesele. Vlk se zamračil. „Víš, že v lese jsou pravidla? Neměla bys tu být sama.“ Ale Karkulka jen pokrčila rameny a vyrazila dál.

Jak šla hlouběji do lesa, začaly se věci komplikovat. Nejprve zabloudila – cesty už nepoznávala a všechny stromy vypadaly stejně. Pak zakopla a vysypala celý košík s koláčky. „To nic!“ řekla si, ale když se chtěla zvednout, zjistila, že její nožka uvízla mezi dvěma kořeny. Začala volat o pomoc, ale nikdo ji neslyšel. Když už si myslela, že tam zůstane navždy, zaslechla tiché kroky. Byl to vlk Hugo. „Tak vidíš, Karkulko,“ povzdechl si. „Les není hřiště, kde si můžeš dělat, co chceš.“ Opatrně jí pomohl vytáhnout nožku a Karkulka se konečně začala bát. „Omlouvám se… já si myslela, že to bude jen legrace.“

Hugo ji opatrně doprovodil zpět na cestu a celou dobu jí vysvětloval, jak se má v lese chovat. „Musíš vždy poslouchat maminku. Nikdy se nevzdaluj od cesty a nepodceňuj les. Je krásný, ale i nebezpečný, když nevíš, jak se v něm pohybovat,“ říkal vlídně. Karkulka přikyvovala a cítila se trochu provinile. „Děkuji ti, Hugo,“ řekla nakonec. „Já už budu poslouchat!“ Hugo se usmál a doprovodil ji až na kraj lesa, kde na ni už čekala ustaraná maminka.

Maminka Karkulku objala a poděkovala vlkovi. „Měla jsem poslouchat,“ přiznala Karkulka. „Vlk mi zachránil nohu a možná i život!“ Maminka pohladila Huga po kožichu. „Děkuji ti, dobrý vlku. Omlouvám se, že jsem si myslela, že jsi zlý.“ Od té doby si vesničané uvědomili, že vlci nejsou vždy hrozní a že je důležité chovat se k přírodě s respektem. Karkulka se změnila – byla poslušnější a opatrnější. A když někdy chtěla do lesa, nejprve se zeptala maminky a počkala, až ji někdo doprovodí. A tak všechno dobře dopadlo a vlk mohl zase spokojeně střežit svůj milovaný les.