Brumla a Brumlík – Tajemná jeskyně pod ledovcem

Jednoho podzimního rána, když lesní listí šustilo jako měkké koberečky a slunce se nesměle schovávalo za mraky, Brumla a Brumlík objevili cosi zvláštního. V dutém pařezu u jejich oblíbené mýtiny našli zaprášený svitek, který voněl po pryskyřici a starých příbězích. Brumla, odvážný medvěd s chlupatým kožíškem, mapu opatrně rozvinul a tiše si brumlal: „Podívej, Brumlíku, vypadá to jako pokladnická mapa!“ Brumlík, menší, ale chytřejší, si mapu prohlížel očima, které jiskřily jako hvězdy. „Pod ledovcem? To zní jako dobrodružství!“ vykřikl nadšeně a medvědí bráškové věděli, že musí zjistit, co se pod ledovcem ukrývá. Slíbili si, že budou spolu, a vydali se zpátky do svého doupěte, aby si vše připravili – provazy, lucernu a trochu medu na zahřátí. Slunce zapadalo za vrcholky stromů a Brumla i Brumlík nemohli dospat, protože věděli, že zítřejší den bude plný překvapení.

Druhý den ráno bylo nebe jasné a modré jako studánka, a medvědí bráškové vyrazili na cestu. Šli po stezce, kterou jim ukazovala mapa, a zpívali si písničku o medvědích tlapkách, které jsou silné a statečné. Ale brzy je čekala první překážka – potok, který zurčel a bublal, jako by chtěl každého zdržet. „Jak ho přejdeme, Brumlo?“ ptal se Brumlík a Brumla se zamyslel. Pak si vzpomněl na padlý strom nedaleko a společně ho opatrně převalili přes potok, aby po něm mohli přejít jako po mostě. Smáli se a tleskali, když se jim podařilo dostat na druhou stranu, a pokračovali dál po cestě, která se stávala stále kluzčí a chladnější. Sníh jim křupal pod tlapkami a dech se měnil v malé obláčky páry, ale medvědí bráškové se nevzdávali – protože věděli, že poklad pod ledovcem na ně čeká.

Když dorazili k ledovci, jeho bílá stěna se třpytila jako drahokamy. Brumla vzal do ruky mapu a ukázal na vyznačené místo: „Tady, Brumlíku, tady musíme najít vchod!“ A opravdu – za velkým ledovým balvanem objevili malý otvor, který vedl přímo do útrob hory. V jeskyni to vonělo po tajemství a dávných dobách a medvědí bráškové si svítili lucernou, která vrhala dlouhé stíny na stěny z ledu a kamene. Na zmrzlých stěnách jeskyně uviděli zvláštní znamení – hvězdy, měsíce a tajemné medvědí tlapy, vyryté hluboko do ledu. „To je asi znamení, že jsme na správné cestě,“ řekl tiše Brumlík a oba bráškové pokračovali dál, srdíčka jim tloukla jako zvonečky. Led pod jejich tlapkami zpíval svou píseň, a oni věděli, že vstoupili do místa, kde se sny a kouzla mísí s nebezpečím.

Po dlouhém putování dorazili do velké ledové síně. Uprostřed se třpytil poklad – starodávná truhla plná šperků a zářících kamenů, které vypadaly jako kapky zmrzlého měsíčního světla. Brumla se nadšeně rozesmál: „Podívej, Brumlíku, ten poklad!“ Ale sotva se přiblížili, ozval se hlas – tichý a chladný jako zimní vítr: „Kdo se dotkne pokladu, musí prolomit kletbu, jinak se nikdy nevrátí.“ Brumlík se zastavil a jeho oči se rozšířily. „Musíme zjistit, jak tu kletbu zlomit, Brumlo,“ řekl statečně a oba medvědí bráškové se rozhlíželi po jeskyni, aby našli stopy, které by je mohly navést k řešení. Věděli, že poklad je krásný, ale svoboda a domov jsou cennější než všechny drahokamy světa.

Brumla si vzpomněl na radu moudré sovy Šalamounky: „Pravé poklady se nedají vzít – musíš je darovat.“ Brumlík to pochopil a začal zpívat starou písničku o lesním přátelství, kterou mu kdysi zpívala maminka. Najednou ledové stěny zněly jako chóry a poklad začal zářit jemným, hřejivým světlem. „To je ono!“ zvolal Brumla a oba medvědí bráškové spojili své tlapky a zpívali, až se celá jeskyně rozzářila jako nebe plné hvězd. Kletba se zlomila a hlas víru v jeskyni tiše zašeptal: „Jste svobodní. Ať vás poklad provází domů.“ Poklad zmizel, ale v srdcích medvědích brášků zůstal pocit, že to největší bohatství je v jejich odvaze a přátelství.

Cesta domů byla dlouhá, ale medvědí bráškové šli s lehkým krokem a radostí v srdci. Když se vrátili na svou mýtinu, zjistili, že jim v batůžku zbyl jeden jediný křišťál – dar jeskyně, který zářil jako vzpomínka na jejich dobrodružství. „To bude náš talisman, Brumlíku,“ řekl Brumla a oba medvědi věděli, že jejich cesta neskončila – že les a hory jim budou dál šeptat svá tajemství. U ohýnku si pak vyprávěli, jak spolu překonali strach, a srdíčka jim hřála jako plamínek v noci. A tak končí první velké dobrodružství Brumly a Brumlíka – ale v jejich srdcích už se rodily nové příběhy, které budou jednou vyprávět dál.