Slimák s raketou

Na kraji jedné tiché a voňavé zahrady žil slimák jménem František. Nebyl to obyčejný slimák, i když na první pohled vypadal jako každý jiný – měl měkké tělo, ulitu na zádech a pohyboval se tak pomalu, že by ho i želva mohla považovat za lenocha. Ale uvnitř Františka se skrývalo srdce plné snů. Každý večer, když se zahrada ponořila do ticha a na obloze se rozsvítily hvězdy, díval se František vzhůru a šeptal si: „Jednou tam poletím. Jednou se dotknu hvězdy.“ Zvířátka v zahradě se mu smála. „Ty a vesmír? Ty nevyjdeš ani na kopec, natož na Měsíc,“ bzučela včela Berta. Ale František se nedal. Každý den snil, kreslil si do bláta rakety a v duchu si představoval, jak se jeho ulita mění na vesmírnou kabinu. A i když byl pomalý, jeho odhodlání rostlo každou noc s každou novou hvězdou.

Jednoho rána se František probudil a rozhodl se, že přestane jen snít. „Dnes začnu stavět raketu!“ zvolal nahlas, až se tráva zachvěla. První den se vydal hledat materiál. V trávě našel starý korkový špunt, na kraji záhonku pavučinu, která mohla sloužit jako bezpečnostní pás, a dokonce objevil kus plastového brčka, který mu připomínal trup rakety. Ale brzy zjistil, že všechno sám nezvládne. Jeho šnečí síla nestačila na to, aby odtáhl větší věci, a tak poprosil ostatní. „Berto, pomůžeš mi?“ prosil včelu. „Dobře, ale jen pokud mě jednou vezmeš s sebou,“ zabzučela a přinesla kapku pryskyřice jako lepidlo. Mravenec Mirek přispěl kolečkem z rozbité hračky, a dokonce i starý ježek Radek mu pomohl vykopat startovací rampu. Den po dni, pomalu, ale jistě, slimák budoval svůj sen. A i když se mu smáli, že je to nemožné, on se nevzdal. „Pomalu, ale jistě,“ opakoval si tiše, jakmile zapadlo slunce a on do tmy hleděl na svou rozpracovanou raketu.

Po týdnech dřiny a odhodlání stála raketa hotová. Nebyla velká, nebyla lesklá, ale byla přesně taková, jakou František potřeboval. Měla dvě malá křidélka z listů jitrocele, kokpit z ulity starého hlemýždě a tlačítko na start vyrobené z bobule. Všichni obyvatelé zahrady se ten den sešli na louce, aby byli svědky neuvěřitelného. „To nemůže fungovat,“ špitala kachna. „To bude fiasko,“ sykla myš. Ale František stál hrdě před svou raketou. „Jsem připraven,“ řekl a vklouzl do kabiny. Berta mávla křídly. „Odpočítávání! Tři… dva… jedna… start!“ A najednou – bum! Raketa se zvedla, zpočátku pomalu, ale pak vystřelila k obloze, až všem spadla brada. „Letí! František letí!“ volali zvířátka a dívali se, jak se zmenšuje, až zmizel v modré dálce. A slimák? Ten se jen usmíval, když cítil, jak ho síla rakety táhne výš a výš. „Jsem první slimák ve vesmíru,“ šeptal si do mikrofonu z borovicové šišky.

V raketě bylo ticho, jen jemné hučení motoru z trubky a škrábání jeho ulity o stěny kabiny. František se díval z malého okénka a nemohl uvěřit vlastním očím. Pod ním se země měnila v modrozelenou kuličku a nad ním se otevíralo nekonečné moře hvězd. „To je nádhera,“ povzdechl si. Letěl kolem Měsíce, kolem planety, kterou znal jen z pohádek, a každá hvězda mu připadala jako zářící přítel. Ale když minuty přešly v hodiny a hodiny v dny, začala se vkrádat samota. „Je tu… nějak moc ticho,“ zašeptal jednou v noci. Neměl si s kým povídat, a i když měl se sebou sušené listí a kapky rosy v tubě, začal se cítit sám. „Snad jsem neměl zůstat doma…“ Ale pak si vzpomněl na všechna zvířátka, která mu věřila, na každou pomoc, každý úsměv. A tak si občas pustil nahrávku z květinového fonografu, kde mu Berta zpívala písničku: „Františku, leť a neboj se, ve hvězdách je přátel víc, než zdá se.“

Jenže raketa se nezastavila tam, kde měla. Něco se pokazilo – kompas se zbláznil a místo návratu na Zemi raketa letěla dál, dál, až k planetě, která nebyla ani modrá, ani červená, ale fialová jako švestky. František zahlédl, že se blíží k povrchu, a tak stiskl nouzové přistání. Raketa dopadla měkce, skoro jako do mechu. Když František otevřel dvířka, rozhlédl se kolem – byla tam podivná stvoření, kulatá jako kapky rosy a barevná jako duha. „Kdo jsi?“ zeptala se jedna bytost a houpala se ze strany na stranu. „Já jsem František… slimák ze Země.“ Všichni se zatvářili udiveně. „Země? Ty jsi první, kdo k nám přiletěl!“ A tak František, ač malý a pomalý, se stal velvyslancem slimáků v daleké galaxii. Ukázal jim svou ulitu, vyprávěl o zahradě a dokonce je naučil písničku o dešti. Bytosti ho milovaly a nabídly mu, že u nich může zůstat navždy. Ale František si vzpomněl na domov, na vůni mechu, na hrušku pod kterou snil. „Musím se vrátit. Tam je moje místo.“

Po rozloučení, několika objetích a malém dárku – hvězdném kamínku – nastoupil František zpět do rakety. Tentokrát se navigace povedla a raketa se vrátila přesně tam, odkud vyletěla – doprostřed louky, kde právě květiny zavíraly okvětní lístky. Zvířátka nejdřív nechápala, co se děje, ale pak zahlédla známou ulitu a malé tykadélko. „František!“ zvolala Berta a rozlétla se k němu. Všichni se seběhli, objímali ho, poskakovali kolem a chtěli slyšet všechno – o hvězdách, planetách i duhových bytostech. A František vyprávěl dlouho do noci, dokud mu nepadala víčka. Od té chvíle už se mu nikdo nesmál. Naopak – všichni ho obdivovali, stavěli mu malý památník z větviček a každý večer se kolem něj scházeli, aby slyšeli další příběh. A František? Ten už nikdy nepochyboval, že i pomalý slimák může letět ke hvězdám – když má odvahu, přátele a sny.