Pohádky o pejscích

Na kraji jedné tiché a voňavé zahrady žil slimák jménem František. Nebyl to obyčejný slimák, i když na první pohled vypadal jako každý jiný – měl měkké tělo, ulitu na zádech a pohyboval se tak pomalu, že by ho i želva mohla považovat za lenocha. Ale uvnitř Františka se skrývalo srdce plné snů. Každý večer, když se zahrada ponořila do ticha a na obloze se rozsvítily hvězdy, díval se František vzhůru a šeptal si: „Jednou tam poletím. Jednou se dotknu hvězdy.“ Zvířátka v zahradě se mu smála. „Ty a vesmír? Ty nevyjdeš ani na kopec, natož na Měsíc,“ bzučela včela Berta. Ale František se nedal. Každý den snil, kreslil si do bláta rakety a v duchu si představoval, jak se jeho ulita mění na vesmírnou kabinu. A i když byl pomalý, jeho odhodlání rostlo každou noc s každou novou hvězdou.

Jednoho rána se František probudil a rozhodl se, že přestane jen snít. „Dnes začnu stavět raketu!“ zvolal nahlas, až se tráva zachvěla. První den se vydal hledat materiál. V trávě našel starý korkový špunt, na kraji záhonku pavučinu, která mohla sloužit jako bezpečnostní pás, a dokonce objevil kus plastového brčka, který mu připomínal trup rakety. Ale brzy zjistil, že všechno sám nezvládne. Jeho šnečí síla nestačila na to, aby odtáhl větší věci, a tak poprosil ostatní. „Berto, pomůžeš mi?“ prosil včelu. „Dobře, ale jen pokud mě jednou vezmeš s sebou,“ zabzučela a přinesla kapku pryskyřice jako lepidlo. Mravenec Mirek přispěl kolečkem z rozbité hračky, a dokonce i starý ježek Radek mu pomohl vykopat startovací rampu. Den po dni, pomalu, ale jistě, slimák budoval svůj sen. A i když se mu smáli, že je to nemožné, on se nevzdal. „Pomalu, ale jistě,“ opakoval si tiše, jakmile zapadlo slunce a on do tmy hleděl na svou rozpracovanou raketu.

Po týdnech dřiny a odhodlání stála raketa hotová. Nebyla velká, nebyla lesklá, ale byla přesně taková, jakou František potřeboval. Měla dvě malá křidélka z listů jitrocele, kokpit z ulity starého hlemýždě a tlačítko na start vyrobené z bobule. Všichni obyvatelé zahrady se ten den sešli na louce, aby byli svědky neuvěřitelného. „To nemůže fungovat,“ špitala kachna. „To bude fiasko,“ sykla myš. Ale František stál hrdě před svou raketou. „Jsem připraven,“ řekl a vklouzl do kabiny. Berta mávla křídly. „Odpočítávání! Tři… dva… jedna… start!“ A najednou – bum! Raketa se zvedla, zpočátku pomalu, ale pak vystřelila k obloze, až všem spadla brada. „Letí! František letí!“ volali zvířátka a dívali se, jak se zmenšuje, až zmizel v modré dálce. A slimák? Ten se jen usmíval, když cítil, jak ho síla rakety táhne výš a výš. „Jsem první slimák ve vesmíru,“ šeptal si do mikrofonu z borovicové šišky.

V raketě bylo ticho, jen jemné hučení motoru z trubky a škrábání jeho ulity o stěny kabiny. František se díval z malého okénka a nemohl uvěřit vlastním očím. Pod ním se země měnila v modrozelenou kuličku a nad ním se otevíralo nekonečné moře hvězd. „To je nádhera,“ povzdechl si. Letěl kolem Měsíce, kolem planety, kterou znal jen z pohádek, a každá hvězda mu připadala jako zářící přítel. Ale když minuty přešly v hodiny a hodiny v dny, začala se vkrádat samota. „Je tu… nějak moc ticho,“ zašeptal jednou v noci. Neměl si s kým povídat, a i když měl se sebou sušené listí a kapky rosy v tubě, začal se cítit sám. „Snad jsem neměl zůstat doma…“ Ale pak si vzpomněl na všechna zvířátka, která mu věřila, na každou pomoc, každý úsměv. A tak si občas pustil nahrávku z květinového fonografu, kde mu Berta zpívala písničku: „Františku, leť a neboj se, ve hvězdách je přátel víc, než zdá se.“

Jenže raketa se nezastavila tam, kde měla. Něco se pokazilo – kompas se zbláznil a místo návratu na Zemi raketa letěla dál, dál, až k planetě, která nebyla ani modrá, ani červená, ale fialová jako švestky. František zahlédl, že se blíží k povrchu, a tak stiskl nouzové přistání. Raketa dopadla měkce, skoro jako do mechu. Když František otevřel dvířka, rozhlédl se kolem – byla tam podivná stvoření, kulatá jako kapky rosy a barevná jako duha. „Kdo jsi?“ zeptala se jedna bytost a houpala se ze strany na stranu. „Já jsem František… slimák ze Země.“ Všichni se zatvářili udiveně. „Země? Ty jsi první, kdo k nám přiletěl!“ A tak František, ač malý a pomalý, se stal velvyslancem slimáků v daleké galaxii. Ukázal jim svou ulitu, vyprávěl o zahradě a dokonce je naučil písničku o dešti. Bytosti ho milovaly a nabídly mu, že u nich může zůstat navždy. Ale František si vzpomněl na domov, na vůni mechu, na hrušku pod kterou snil. „Musím se vrátit. Tam je moje místo.“

Po rozloučení, několika objetích a malém dárku – hvězdném kamínku – nastoupil František zpět do rakety. Tentokrát se navigace povedla a raketa se vrátila přesně tam, odkud vyletěla – doprostřed louky, kde právě květiny zavíraly okvětní lístky. Zvířátka nejdřív nechápala, co se děje, ale pak zahlédla známou ulitu a malé tykadélko. „František!“ zvolala Berta a rozlétla se k němu. Všichni se seběhli, objímali ho, poskakovali kolem a chtěli slyšet všechno – o hvězdách, planetách i duhových bytostech. A František vyprávěl dlouho do noci, dokud mu nepadala víčka. Od té chvíle už se mu nikdo nesmál. Naopak – všichni ho obdivovali, stavěli mu malý památník z větviček a každý večer se kolem něj scházeli, aby slyšeli další příběh. A František? Ten už nikdy nepochyboval, že i pomalý slimák může letět ke hvězdám – když má odvahu, přátele a sny.

Ovečka Belinda byla malá, hebká a zvědavá ovečka s bílým, nadýchaným kožíškem, který se třpytil v ranní rose jako cukrová vata. Žila na klidné, zelené louce, kde každé ráno pozdravila sluníčko a každého motýlka, který jí přeletěl přes čumáček. Belinda byla hodně zvídavá – zajímalo ji všechno, co kolem viděla. Když ostatní ovečky poklidně spásaly trávu, ona pozorovala mraky, naslouchala větru a přemýšlela, co se asi skrývá za lesem nebo za kopcem. Nejvíc ale milovala večery, kdy si mohla lehnout na mechový polštářek pod hvězdami a usínat při cvrkání cvrčků. „Mami, myslíš, že někde existuje místo, kde se sny stávají opravdovými?“ ptávala se často maminky ovečky, která se na ni jen usmívala a mazlivě ji pošimrala nosem za ouškem. Belinda byla jiná – snílek, který věřil, že svět je plný tajemství a kouzel, jen je třeba mít oči i srdce dokořán.

Jednoho dne, když se Belinda toulala po louce dál, než kdy jindy, narazila na něco velmi podivného. Uprostřed trávy ležel měkoučký, bílý polštář, který se jemně třásl, jako kdyby dýchal. Nebyl to obyčejný polštář – tenhle měl na sobě malinké zlaté hvězdičky, které lehce zářily i za denního světla. „Jé, co to je?“ vydechla Belinda a opatrně k němu přistoupila. Polštář byl hřejivý a jemný, voněl po vanilce a šeptal: „Usni na mně, Belindo, a poznáš svět, jaký jsi ještě nikdy neviděla.“ Belinda nejprve nevěřila vlastním uším, ale pak se tiše rozhlédla kolem a položila se na něj. Bylo to jako ulehnout do obláčku. V ten moment ji ovanul lehounký vítr, polštář se zvedl do vzduchu a unášel ji výš a výš, nad louky, nad stromy, až k samotnému okraji noční oblohy.

Belinda letěla tiše jako pírko na podzimním vánku. Pod sebou viděla stříbrnou řeku, která svítila jako tekutý měsíc, a lesy, které šuměly ukolébavky. Kolem ní poletovaly snové vlaštovky s průsvitnými křídly, a každá z nich jí šeptla něco jiného: „Vítej mezi snílky… Tady všechno, co si přeješ, můžeš prožít…“ Belinda se jen držela polštáře a nechala se unášet. Polštář jí tiše vyprávěl příběhy o kouzelných místech – o městečku, kde spí plyšová zvířátka, o parku, kde se houpají hvězdy na houpačkách, a o tajemném zámku, kde děti mohou mluvit se svými sny. „To je jako… pohádka!“ vydechla Belinda a oči jí zářily. Byla to první noc, kdy necítila ani kousek strachu. Jen ticho, světlo a dobrodružství.

Když se polštář snesl dolů, Belinda dopadla do měkké zahrady plné světlušek. Stromy měly lístečky ze sametu a v jejich větvích seděly mluvící sovičky. Na cestě ji přivítali malí medvídci v pruhovaných pyžámkách a taneční víly, které se zatočily do hvězdného spirálového víru. „Ty jsi Belinda! Vítej! Čekali jsme tě!“ zvolala jedna víla a podala jí lucerničku plnou snových bublinek. Belinda se smála a běžela s nimi do cukrového lesa, kde stromy šeptaly pohádky a každý krok cinkal jako zvoneček. Hráli si na honěnou s jednorožcem, který mluvil pozpátku, a navštívili čajový dýchánek u kocoura, co nosil cylindr a brýle. Každý v tom světě věděl, že Belinda má dobré srdce – a proto si zaslouží ten nejkouzelnější sen. Když se zvedl měsíční vítr, polštář se opět objevil a připravil se k návratu. „Ale já tu chci zůstat napořád!“ zvolala Belinda. Víly jí však vysvětlily: „Sny se vracejí každou noc. Jen zavři oči a věř…“

Cestou zpět Belinda seděla na polštáři a tiše pozorovala, jak pod nimi znovu plynou sny ostatních dětí – každá hvězdička byla jedním z nich. „Už chápu,“ šeptala si pro sebe, „že sny nejsou jen pro spaní. Jsou to cesty, po kterých se učíme vidět krásu, odvahu i přátelství.“ Když se snesla zpátky na svou louku, všude bylo ticho a měsíční svit hladil trávu. Maminka ovečka ji jemně objala křídlem. „Už jsi zpátky, moje milá?“ Belinda se usmála a přikývla. „Mami, dneska jsem letěla mezi hvězdami a mluvila s vílami.“ Maminka se jen pousmála. „To zní jako krásný sen.“ Ale Belinda věděla, že to nebyl obyčejný sen. To byl začátek něčeho, co se bude opakovat každou noc. Schoulila se do pelíšku, objala polštář a během chviličky usnula. A polštář? Ten tiše vzlétl, aby byl připraven, až nadejde noc.

Od té doby každou noc, když slunce zapadlo a hvězdy se rozzářily jako třpytivá semínka pampelišek, Belinda poslušně vlezla do svého mechového pelíšku a čekala. Kouzelný polštář se vždycky objevil – někdy pomalu jako mlha, jindy s tichým smíchem víl. Belinda si na něj lehla, zavřela oči a nechala se unášet. Každý večer navštívila jiné místo: jednou městečko, kde žijí knížky, jindy podmořskou školku pro mořské koníky. A pokaždé se vracela zpátky, šťastná, naplněná, připravená vyprávět další ráno mamince nové příběhy. „Mami, dneska jsem tančila s planetkami!“ „Mami, dneska jsem si hrála s hvězdným pejskem!“ A maminka jen hrdě naslouchala, protože věděla, že její Belinda má dar – a polštář, který ji chrání a nosí do říše, kde je všechno možné. A tak končí jedna z mnoha nocí… ale nová pohádka právě začíná.

V jednom malém domečku na okraji vesničky žil pejsek jménem Ben. Byl to chlupatý, heboučký a velmi hodný pejsek, který měl jedno velmi důležité poslání – každou noc hlídal postýlku malé holčičky Aničky. Anička byla ještě malá, měla blonďaté vlásky a modré oči jako dvě kuličky skla. Milovala svého pejska nade vše a nikdy neusínala bez toho, aby mu nedala pusinku na čumáček. Ben měl vedle její postýlky svůj měkký polštářek, na kterém se každý večer uvelebil, nastražil ouška a zavřel jedno očko. Ale to druhé nechával vždy trochu pootevřené – protože věděl, že v noci se mohou objevit podivné věci. A i když všichni spali, on byl připravený chránit svou Aničku před čímkoliv. Neštěkal, nevyrušoval, jen tiše a statečně držel stráž jako opravdový rytíř. A když se Anička ve spánku pohnula nebo zakňourala, Ben k ní hned natáhl packu, aby ji uklidnil. „Neboj se, Aničko, hlídám tě,“ zašeptal jí často do ouška, i když věděl, že ho neslyší. Ale možná ho přece jen slyšela – ve snech.

Každá noc byla pro pejska Bena jako noční mise. Když se po domě rozhostilo ticho, když hodinové ručičky ukázaly půlnoc a měsíček se zaleskl na stropě Aniččina pokojíku, Ben se postavil a začal tichou obchůzku. Podíval se pod postel – tam občas číhalo něco tmavého, ale Ben se na to jen podíval, zavrčel potichu a to cosi se ztratilo. Podíval se ke skříni – občas se škvírou mihlo oko nějakého stínu, ale Ben jen zacvakal zuby a stín se rozplynul. Bubáci se snažili vplížit do snů dětí všelijak – někdy jako šustění záclony, jindy jako zaklepání na okenní tabulku nebo jako stín, co nepatřil žádné věci. Ale Ben byl trpělivý, neúnavný a statečný. Vždy je vyhnal. A když Anička začala neklidně spát, Ben jí dal čumáček na ruku nebo packu na nožičku a šeptal: „Spi sladce, nic se ti nemůže stát, já jsem tady.“ A tak noc za nocí odháněl všechny strachy a bubáky a postaral se, aby sny byly barevné, veselé a plné kouzelných dobrodružství.

Jednoho večera bylo v domě něco jinak. Měsíc byl oranžový jako pomeranč, vítr si pohrával s větvemi tak zvláštně, že zněly skoro jako zpěv, a Anička usnula mnohem rychleji než obvykle. Ben si lehl jako vždy, ale něco ho nenechalo v klidu. Najednou ucítil zvláštní vůni – jako pampelišky, co nikdy nekvetou v noci – a zpod postýlky se linul jemný svit. Ben se přiblížil a naklonil hlavičku. A než se nadál, něco ho vtáhlo dovnitř. Vůbec to nebolelo, spíš to bylo jako když skočíte do teplé peřiny, která vás obejme a zavede jinam. „Co se to děje?“ štěkl překvapeně, ale nikdo mu neodpověděl. Najednou stál Ben uprostřed něčeho, co připomínalo sen – kolem něj rostly obří lízátkové stromy, po obloze létali motýli z duhy a v trávě si hrály skřítci s plyšáky. Ale Ben cítil, že něco není v pořádku. Něco tu chybělo. Nebo spíš… něco se schovávalo.

Ben vykročil opatrně po pestrobarevné stezce z hvězdného prachu a rozhlížel se kolem. Na první pohled byla tahle říše nádherná – všechno se usmívalo, ptáčci pískali písničky, které Ben nikdy předtím neslyšel, a ze stromů padaly bonbóny místo listí. Ale pak si všiml, že některé květiny jsou zavřené a šeptají si mezi sebou. Skřítci, co si hráli, najednou zmizeli a nebe se trošku zatáhlo. „To není normální sen,“ zamručel Ben a zvedl čumák, aby zjistil, odkud vane chladný vítr. Z dálky, z tmavého lesa, se ozval smích – tichý, chraplavý a velmi nepříjemný. A v tu chvíli Ben pochopil, že se sem dostal nejen tak, ale že má důležitý úkol – někdo chce zničit dětské sny. „Musím najít toho, kdo sem nepatří,“ řekl si Ben a zrychlil krok, aniž by se ohlížel. Věděl, že když teď zachrání sen, zachrání i Aničku.

Z lesa se pomalu vyplížila temná postava – vysoká, kostrbatá, s očima jako uhlíky a s chapadly místo rukou. To byl Bubák z nočních můr, který se každý večer snažil proniknout do dětských snů a zaměnit je za děsivé obrazy. Tentokrát si ale vybral špatný sen – ten, který střeží Ben. „Co tu děláš, pejsku?“ zasyčel Bubák. „Tohle je moje říše teď.“ Ben se mu postavil přímo před nos, ocas zvednutý, ouška našpicovaná a srdíčko bušící, ale pevné. „Tohle je sen mé holčičky. A já jsem její ochránce,“ zvedl hlavu hrdě. Bubák se zasmál, ale když se Ben rozběhl a štěkl tak silně, že se zatřásly i hvězdy na nebi, zatvářil se Bubák překvapeně. Ben neváhal – běžel, skákal, štěkal, kousal do tmy, až se sen znovu rozjasnil. Bubák se rozplynul v kouři a zmizel v nicotě. A v tu chvíli se říše snů znovu rozzářila, květiny se otevřely a smích dětí zaplnil celý svět.

Najednou se svět kolem začal točit, motýli roztáhli křídla a vznesli se do nebe, a Ben cítil, že ho něco táhne zpět. Ozvalo se tiché: „Děkujeme, Bene,“ a on ucítil jemné pohlazení po zádech, jako by ho někdo objal ve snu. A pak už jen světlo, ticho a klid. Když otevřel oči, ležel zase na svém polštářku u Aniččiny postýlky. Dívka klidně spala, usmívala se a ze spaní si tiše mumlala: „Beníčku…“ Ben se tiše protáhl, položil si čumák na tlapky a v duši cítil něco krásného. Věděl, že tu noc zachránil nejen jeden sen, ale možná i mnoho dalších. A i když to nikdo jiný neviděl, on věděl, že je opravdový hrdina. Až zase večer sluníčko zapadne, Ben bude znovu připraven. Protože tam, kde jsou děti a jejich sny, musí být i někdo, kdo je hlídá. A Ben byl ten nejlepší noční hlídač snů na světě.

Bylo jednou jedno zvědavé a dobrodružné štěňátko jménem Míša, které mělo krásnou, měkkou srst, malý hnědý čumáček a oči, co zářily jako dvě knoflíky. Míša žil v malém domečku u lesa a nejvíc ze všeho miloval procházky a výlety. Jednoho slunečného rána, když ptáčci zpívali a vítr jemně šustil v trávě, se Míša rozhodl, že se vydá dál než obvykle – přes kopce, louky a lesy, až k velké řece. „Dnes chci najít něco opravdu neobvyklého,“ řekl si a s radostným zaštěkáním vyrazil. Jak tak šel, objevil starý dřevěný most, který ještě nikdy neviděl. Byl pokrytý mechem a na jeho konci se třpytila zvláštní mlha. Míšu poháněla zvědavost, a tak mostem přešel. Na druhé straně se ocitl na písčité pláži a uviděl ostrov, který jako by se vznášel na obláčku. Loďka, která stála na břehu, měla nápis „Jen pro odpočinkové duše“. Míša nasedl a nechal se vézt směrem k dobrodružství, které navždy změnilo jeho sny.

Jakmile loďka zakotvila, Míša vyskočil na břeh a zabořil tlapky do… polštářů! „Haf?!“ vykulil oči, protože podlaha ostrova nebyla z písku ani trávy, ale z měkoučkých, nadýchaných polštářů všech tvarů, barev a velikostí. Byl to ostrov hebkosti! Všude kolem ležely polštáře – kulaté, obdélníkové, s bambulkami, flitry, i polštáře, které jemně voněly po levanduli. Každý jeho krok byl jako pohlazení a připadal si, jako by chodil po obláčku. Zkusil si lehnout a okamžitě cítil, jak ho obejme jemné ticho. Vítr zde jen šepotal a sluníčko hřálo tak akorát, že by klidně mohl usnout. „Tohle je ten nejúžasnější ostrov na světě,“ zívl Míša a převalil se na záda. V dálce zahlédl malý domeček s kulatou střechou, z něhož stoupal obláček voňavé páry. A tak se rozhodl jít blíž – ale tentokrát velmi pomalu a opatrně, protože měl pocit, že tady se běhá jen v případě, že vás honí zívnutí.

Když se Míša přiblížil k domečku, otevřely se pomalu dvířka a ven vyšel kulatý králík s noční čepicí na hlavě a se šálkem v ruce. „Pšššš… vítej na Ostrově měkkých polštářů,“ zašeptal s úsměvem. „Já jsem Chrupík.“ Za ním se z domečku líně vyvalil velký kocour jménem Zíval, který si táhle zívnul a jen zamával packou. „Ty tu běžíš, hafane? To se tu moc nenosí… tady si všichni dávají načas.“ Míša se zastavil, trošku se zastyděl a hned si sedl na nejbližší polštář. „Promiňte, já jen… nikdy jsem neviděl místo jako je tohle.“ Králík Chrupík se usmál a pokýval: „Není divu, málokdo ví, že tento ostrov existuje. Najdou ho jen ti, co opravdu potřebují odpočinek.“ Míša se rozhlédl a uviděl další ospalé tvory – medvídky, kteří si četli knížky, želvu, co si hrála s peřinkou, i ježka, co pil čaj s medem. Všichni se pohybovali pomalu, nikdo nepospíchal a všude panoval klid, jaký Míša ještě nikdy nezažil.

Zatímco den plynul, Míša zůstával na ostrově a začal chápat, že tady všechno funguje jinak. Ráno tu začínalo líným protahováním, pak následovala horká čokoláda nebo bylinkový čaj, tichá procházka po polštářích a odpolední šlofík, který byl považován za posvátný. Když se Míša jednou zvedl rychle, hned přiběhla sovička Klímka a s úsměvem mu položila křídlo na rameno: „Tady to není o rychlosti, ale o jemnosti.“ Naučili ho dýchat pomalu, zavírat oči a poslouchat ticho, které zpívalo sladkou ukolébavku. Míša se zpočátku bál, že se bude nudit, ale pak zjistil, že je to ten nejpříjemnější pocit – jen tak být, ležet, vnímat a odpočívat. „Nikdy mě nenapadlo, že nicnedělání může být tak příjemné,“ smál se Míša, zatímco ležel na obrovském měsíčkovém polštáři a pozoroval obláčky plující po obloze jako peřinky.

Jednoho večera, když se nebe zbarvilo do tmavě modré a hvězdy pomalu začaly svítit, seděl Míša na vyhlídkovém polštáři spolu s Chrupíkem a Zívalem. Chrupík mu podal hrnek s teplým mlékem a tiše řekl: „Míšo, naučil ses něco důležitého. Odpočívat není lenost, ale umění.“ Míša se usmál, podíval se na hvězdy a v duchu si přehrával celý den – pomalý, klidný, bez zbytečného spěchu. V tu chvíli mu došlo, že doma si často hrál až do únavy, běhal sem a tam, ale zapomínal na to nejdůležitější – odpočinek. „Děkuju, že jste mi to ukázali,“ pošeptal. „Až se vrátím domů, budu si taky dělat čaj, víc si lehnout a poslouchat ticho.“ Kocour Zíval jen přikývl a zívl tak dlouze, až se z toho zívalo i hvězdám. Všichni tři tam seděli v tichém objetí noci, a Míša pochopil, že spánek je dar, který si zaslouží pozornost.

Když se druhý den ráno probudil, polštářový ostrov se pomalu začal rozplývat v mlze. „Čas jít domů, Míšo,“ řekl Chrupík a podal mu malý polštářek ve tvaru srdce. „Když ho budeš mít u sebe, vždy si vzpomeneš, jaké to bylo tady – měkké, tiché a klidné.“ Míša nasedl do loďky a vrátil se přes řeku až ke starému mostu, který tiše praskal pod jeho tlapkami. Doma v pelíšku si položil polštářek pod hlavu, přikryl se a hned usnul – tentokrát bez dlouhého převalování. Od té doby každý večer vypil hrnek teplého čaje, udělal si pohodlí a nechal své myšlenky usnout spolu s ním. A když se někdo zeptal, proč je teď Míša tak klidný a spokojený, jen se pousmál a zašeptal: „Protože vím, jak se odpočívá na ostrově polštářů…“ A možná, když zavřete oči a budete hodně potichu, najdete ten ostrov taky.