Pejsek Míša a polštářový ostrov

Bylo jednou jedno zvědavé a dobrodružné štěňátko jménem Míša, které mělo krásnou, měkkou srst, malý hnědý čumáček a oči, co zářily jako dvě knoflíky. Míša žil v malém domečku u lesa a nejvíc ze všeho miloval procházky a výlety. Jednoho slunečného rána, když ptáčci zpívali a vítr jemně šustil v trávě, se Míša rozhodl, že se vydá dál než obvykle – přes kopce, louky a lesy, až k velké řece. „Dnes chci najít něco opravdu neobvyklého,“ řekl si a s radostným zaštěkáním vyrazil. Jak tak šel, objevil starý dřevěný most, který ještě nikdy neviděl. Byl pokrytý mechem a na jeho konci se třpytila zvláštní mlha. Míšu poháněla zvědavost, a tak mostem přešel. Na druhé straně se ocitl na písčité pláži a uviděl ostrov, který jako by se vznášel na obláčku. Loďka, která stála na břehu, měla nápis „Jen pro odpočinkové duše“. Míša nasedl a nechal se vézt směrem k dobrodružství, které navždy změnilo jeho sny.

Jakmile loďka zakotvila, Míša vyskočil na břeh a zabořil tlapky do… polštářů! „Haf?!“ vykulil oči, protože podlaha ostrova nebyla z písku ani trávy, ale z měkoučkých, nadýchaných polštářů všech tvarů, barev a velikostí. Byl to ostrov hebkosti! Všude kolem ležely polštáře – kulaté, obdélníkové, s bambulkami, flitry, i polštáře, které jemně voněly po levanduli. Každý jeho krok byl jako pohlazení a připadal si, jako by chodil po obláčku. Zkusil si lehnout a okamžitě cítil, jak ho obejme jemné ticho. Vítr zde jen šepotal a sluníčko hřálo tak akorát, že by klidně mohl usnout. „Tohle je ten nejúžasnější ostrov na světě,“ zívl Míša a převalil se na záda. V dálce zahlédl malý domeček s kulatou střechou, z něhož stoupal obláček voňavé páry. A tak se rozhodl jít blíž – ale tentokrát velmi pomalu a opatrně, protože měl pocit, že tady se běhá jen v případě, že vás honí zívnutí.

Když se Míša přiblížil k domečku, otevřely se pomalu dvířka a ven vyšel kulatý králík s noční čepicí na hlavě a se šálkem v ruce. „Pšššš… vítej na Ostrově měkkých polštářů,“ zašeptal s úsměvem. „Já jsem Chrupík.“ Za ním se z domečku líně vyvalil velký kocour jménem Zíval, který si táhle zívnul a jen zamával packou. „Ty tu běžíš, hafane? To se tu moc nenosí… tady si všichni dávají načas.“ Míša se zastavil, trošku se zastyděl a hned si sedl na nejbližší polštář. „Promiňte, já jen… nikdy jsem neviděl místo jako je tohle.“ Králík Chrupík se usmál a pokýval: „Není divu, málokdo ví, že tento ostrov existuje. Najdou ho jen ti, co opravdu potřebují odpočinek.“ Míša se rozhlédl a uviděl další ospalé tvory – medvídky, kteří si četli knížky, želvu, co si hrála s peřinkou, i ježka, co pil čaj s medem. Všichni se pohybovali pomalu, nikdo nepospíchal a všude panoval klid, jaký Míša ještě nikdy nezažil.

Zatímco den plynul, Míša zůstával na ostrově a začal chápat, že tady všechno funguje jinak. Ráno tu začínalo líným protahováním, pak následovala horká čokoláda nebo bylinkový čaj, tichá procházka po polštářích a odpolední šlofík, který byl považován za posvátný. Když se Míša jednou zvedl rychle, hned přiběhla sovička Klímka a s úsměvem mu položila křídlo na rameno: „Tady to není o rychlosti, ale o jemnosti.“ Naučili ho dýchat pomalu, zavírat oči a poslouchat ticho, které zpívalo sladkou ukolébavku. Míša se zpočátku bál, že se bude nudit, ale pak zjistil, že je to ten nejpříjemnější pocit – jen tak být, ležet, vnímat a odpočívat. „Nikdy mě nenapadlo, že nicnedělání může být tak příjemné,“ smál se Míša, zatímco ležel na obrovském měsíčkovém polštáři a pozoroval obláčky plující po obloze jako peřinky.

Jednoho večera, když se nebe zbarvilo do tmavě modré a hvězdy pomalu začaly svítit, seděl Míša na vyhlídkovém polštáři spolu s Chrupíkem a Zívalem. Chrupík mu podal hrnek s teplým mlékem a tiše řekl: „Míšo, naučil ses něco důležitého. Odpočívat není lenost, ale umění.“ Míša se usmál, podíval se na hvězdy a v duchu si přehrával celý den – pomalý, klidný, bez zbytečného spěchu. V tu chvíli mu došlo, že doma si často hrál až do únavy, běhal sem a tam, ale zapomínal na to nejdůležitější – odpočinek. „Děkuju, že jste mi to ukázali,“ pošeptal. „Až se vrátím domů, budu si taky dělat čaj, víc si lehnout a poslouchat ticho.“ Kocour Zíval jen přikývl a zívl tak dlouze, až se z toho zívalo i hvězdám. Všichni tři tam seděli v tichém objetí noci, a Míša pochopil, že spánek je dar, který si zaslouží pozornost.

Když se druhý den ráno probudil, polštářový ostrov se pomalu začal rozplývat v mlze. „Čas jít domů, Míšo,“ řekl Chrupík a podal mu malý polštářek ve tvaru srdce. „Když ho budeš mít u sebe, vždy si vzpomeneš, jaké to bylo tady – měkké, tiché a klidné.“ Míša nasedl do loďky a vrátil se přes řeku až ke starému mostu, který tiše praskal pod jeho tlapkami. Doma v pelíšku si položil polštářek pod hlavu, přikryl se a hned usnul – tentokrát bez dlouhého převalování. Od té doby každý večer vypil hrnek teplého čaje, udělal si pohodlí a nechal své myšlenky usnout spolu s ním. A když se někdo zeptal, proč je teď Míša tak klidný a spokojený, jen se pousmál a zašeptal: „Protože vím, jak se odpočívá na ostrově polštářů…“ A možná, když zavřete oči a budete hodně potichu, najdete ten ostrov taky.