Panáček Hajánek a polštářový zámek

Nad malým Jeníkem se pomalu skláněla noc. Všechno v pokojíčku už spalo – plyšový medvídek přitulil svou kulatou hlavičku k polštáři, deka se lehce zachvěla ve snovém šepotu, jen Jeníkovy oči zůstávaly otevřené dokořán. „Ach jo, proč nemůžu spát?“ povzdechl si. A v tu chvíli se vedle jeho postýlky něco zatřepotalo. Přišel tichý zvuk, jako když spadne pírko, a najednou se před ním objevil zvláštní malý mužíček s kulatou tvářičkou, měkkými peřinkovými vlásky a oblečkem, který vypadal jako nadýchaný obláček. „Jsem Panáček Hajánek a pomáhám dětem usínat. Zdá se, že dnes potřebuješ mou pomoc,“ usmál se a jeho hlas byl tak jemný, že Jeník pocítil, jak mu víčka těžknou.

„Pojď se mnou, ukážu ti kouzelné místo,“ zašeptal Hajánek a luskl prsty. Najednou Jeník ucítil, jak ho něco nadnáší – jako by se vznášel na obláčku. Jeho postel zmizela, pokojíček se rozplynul a kolem se objevila měkká krajina plná polštářů, přikrývek a peřin, které se pohupovaly jako mořské vlny. „Vítej v polštářovém zámku!“ oznámil Hajánek a ukázal před sebe. Přímo před nimi stál nádherný zámek s věžičkami z peřin a branou z nejměkčích polštářků. Jeník se rozhlédl kolem – vzduchem poletovala snová pírka a vše bylo tiché, klidné a měkké jako maminka, když ho přikrývá ke spánku.

„Tady v zámku žijí Ospalkové – tkalci snů,“ vysvětlil Hajánek a zavedl Jeníka do velkého sálu, kde seděla paní Ospalka, která měla vlasy jako hebký mech a v ruce držela tenoučkou zlatou nit. „Z této nitky tkáme sny pro všechny děti,“ řekla Ospalka a ukázala mu tkalcovský stav, na kterém se před Jeníkovýma očima začaly objevovat obrázky – krásné pohádky, dobrodružství i něžné sny plné laskavých světýlek. Kousek dál stál pan Chrupálek, strážce spánku, který lehce ťukal do obláčků a pomalu je foukal ven, aby se dostaly k dětem. „Ale dnes máme velký problém,“ povzdechl si. „Něco ukradlo naše sny…“

V tu chvíli se z rohu sálu ozval ledový závan. „To bude zlý Průvan!“ vykřikl Hajánek. „Závistivý duch, který nemůže spát, a tak krade sny dětem, aby byly celou noc neklidné!“ Jeník se zachvěl, když uviděl, jak temný vír unáší krásné pavučinky snů do temnoty. „Musíme je zachránit!“ vykřikl. Hajánek kývl, popadl měkký polštář a podal ho Jeníkovi. „Použij ho jako štít, Průvan nesnáší teplo a měkkost!“ Společně se rozběhli za zlodějem, házeli po něm hebké polštářky a přikrývky, až Průvan začal slábnout, syčel, kroužil, až se nakonec proměnil v tichý vánek, který zmizel v dálce.

„Povedlo se!“ zvolala Ospalka a spánkové nitky se vrátily na své místo. „Děkujeme, Jeníku!“ usmál se Hajánek a pohladil ho po vlasech. „Teď už je čas, abys šel domů.“ Jeník ucítil, jak ho měkká peřina jemně objímá, a najednou byl zpět ve své postýlce. Jeho víčka byla těžká, ale spokojená. „Dobrou noc, Hajánku…“ zašeptal a než stačil dopovědět, už spal.