Opička Olivka a kouzelný banán
Jednou, v hlubokém tropickém lese, žila malá opička jménem Olivka. Olivka byla hravá, zvědavá a každé ráno, když se probudila, měla jedno velké přání: najít strom, o kterém se jí každou noc zdálo. Byl to Strom snů, který měl větve plné zlatých banánů, tak sladkých, že i samotný měsíc na ně zářil svou svítivou září. Olivka si často povídala se svými kamarády – malým lenochodem Lojzíkem a papouškem Pipi. „Co myslíte, existuje opravdu takový strom?“ ptala se jich jednou, když se houpala na větvi. Pipi, který byl známý svým veselým smíchem, odpověděl: „Ale jistě, Olivko! Kdo by mohl říct, že něco neexistuje, když se nám o tom zdá? Možná ho najdeš právě dnes!“ A tak se Olivka rozhodla, že se vydá na cestu, aby zjistila, jestli je její sen skutečný.
Po několika hodinách skákání z větve na větev se Olivka dostala až k velmi starému stromu, který vypadal skoro jako ze snu. Na jedné z nejvyšších větví se leskl zlatý banán. Olivka nemohla uvěřit svým očím! Ale než stačila vylézt, ozvalo se moudré vrzavé „Kráá!“ – byl to starý papoušek Kvido, který seděl na větvi a kýval hlavou. „Ach, malá Olivko,“ řekl Kvido klidným hlasem, „tento banán není jen tak obyčejný. Kdo ho sní, dostane kouzelnou schopnost, ale musíš si rozmyslet, co doopravdy chceš.“ Olivka se zamyslela a pak s radostí odpověděla: „Já bych si přála, aby moji kamarádi mohli zažít stejně kouzelný den jako já!“ Kvido se na ni usmál, sklonil hlavu a pokynul jí, aby banán vzala.
Když Olivka snědla kouzelný banán, cítila, jak ji zalévá teplo, a pak uslyšela tichý šum. Najednou rozuměla všem stromům a rostlinám v lese! „Olívko, slyšíš nás?“ šeptaly lístky. Olivka se usmála a hned utíkala ke svým kamarádům. Když se o kouzlu zmínila Lojzíkovi a Pipimu, oba byli nadšení. „Cože? Rozumíš všem rostlinám? To je neuvěřitelné!“ zvolal Pipi a přitom radostně mával křídly. Lojzík, který byl vždycky trošku pomalejší, se s úsměvem přitulil k Olivce a řekl: „Pojďme se vydat za těmi, co nikdy nemluví. Třeba nám řeknou své příběhy.“ A tak se tři kamarádi vydali na další dobrodružství – tentokrát s možností slyšet tajemství celého lesa.
Jak šli hlouběji do džungle, potkali spoustu rostlin, které měly tolik co vyprávět. „Dávejte si pozor, milí přátelé,“ varoval starý strom jménem Tibo, „v hloubi džungle žije veliký ještěr, který hlídá vstup do jeskyně zázraků.“ Olivka, Lojzík a Pipi se rozhodli, že se půjdou podívat na tu jeskyni, protože věřili, že tam na ně čeká něco zvláštního. Když dorazili, opravdu spatřili velkého ještěra, který měl oči zářící jako dva smaragdy. „Kdo se opovažuje narušit můj klid?“ zavrčel hlubokým hlasem. Olivka statečně vystoupila a řekla: „Jsme jen tři kamarádi, kteří hledají kouzla a příběhy. Nechceme tě rušit, jen naslouchat.“ Ještěr se na chvíli zamyslel a pak se usmál. „Tak dobrá, pokud máte čisté srdce, můžete vstoupit.“ A tak se kamarádi dostali do jeskyně plné třpytivých krystalů, které jim ukázaly obrazy starých časů, kdy les byl mladý a všechna zvířata žila v míru a radosti.
Když se nakonec vraceli domů, Olivka si uvědomila, jak úžasné to bylo – nejen objevovat kouzla, ale také sdílet všechno s kamarády. „Tohle dobrodružství nikdy nezapomenu,“ řekla Lojzík, zatímco se pomalu houpal na Olivčině ocasu. „A já budu mít co vyprávět všem papouškům,“ přidal se Pipi, „a budou mi to závidět!“ Olivka se usmála a vzhlédla k obloze, kde už se začalo stmívat. „Víš co, Pipí?“ řekla tiše, „možná že nejlepší kouzlo není ten zlatý banán, ale to, že máme jeden druhého.“ A tak se vrátili k jejich oblíbenému stromu, kde si všichni tři lehli vedle sebe, dívajíc se na hvězdy. Olivka zavřela oči a s úsměvem si pomyslela: „Když máš kamarády, může být každý den kouzelný.“
