O perníkové chaloupce – Jeníček a Mařenka
Hlouběji a hlouběji se nořily do lesa malé bosé nožky Jeníčka a Mařenky. Les byl čím dál hustší, tmavší a tajemnější, větve stromů se nad nimi skláněly jako dlouhé prsty a vítr si pohrával s listím, které šustilo jako šepot starých pohádek. Děti se držely za ruce, oči plné strachu a únavy, zatímco se snažily najít cestu zpět domů. Už dávno zapomněly, odkud přišly, a kručící bříška jim připomínala, že od rána neměly ani drobeček k jídlu. „Jeníčku, co budeme dělat? Já mám takový hlad,“ vzdychla Mařenka a utřela si slzičku z tváře. „Neboj se, Mařenko, musíme najít něco k snědku nebo aspoň přístřeší na noc,“ chlácholil ji Jeníček, i když sám měl srdíčko stažené strachem. Pokračovali dál, klopýtali přes kořeny, když tu najednou mezi stromy prosvitlo světélko, slabé, ale přesto nadějné. Vzrušením zapomněli na únavu a rozběhli se za ním, aniž by tušili, jaké překvapení je tam čeká.
Když se děti prodraly houštím, zůstaly stát s otevřenou pusou. Před nimi se tyčila chaloupka celá z perníku, cukrové střechy se leskly jako karamel, stěny voněly skořicí a místo okenic byly sladké marcipánové tabulky. Jeníček nevěřícně polkl a Mařenka už natáhla ruku k jednomu perníčku, který visel na kraji střechy. „Tohle přece nemůže být pravda! Chaloupka celá z perníku!“ vydechl Jeníček. Ale hlad byl silnější než pochybnosti, a tak se děti pustily do chroupání sladkých dobrot. Jeníček ukusoval čokoládový roh a Mařenka si olízla prsty od sladké polevy. Smály se a zapomněly na strach, na hlad i na to, že jsou ztracené. Ale v tom se dveře chaloupky pomalu otevřely a zevnitř se ozval tichý, chraplavý hlas: „Kdo mi to ujídá z mojí chaloupky?“ Děti se vylekaly a chtěly utéct, ale už bylo pozdě – ve dveřích stála stará shrbená žena s dlouhým nosem a očima, které se nebezpečně leskly.
„Ale, ale, kdo pak to tady máme?“ zahuhňala stařena a usmála se tak, že jí vykoukly dva křivé zuby. „Drahé děti, pojďte dál, mám uvnitř ještě mnohem lepší dobroty!“ A než se Jeníček s Mařenkou nadáli, stará ruka je vtáhla dovnitř. Chaloupka voněla cukrovím, ale uvnitř byla temná a chladná. Stařena jim dala misku plnou sladkého kaše, ale Mařenka si všimla něčeho zvláštního – na zdi visela velká železná klec. Když se podívala na čarodějnici, zahlédla v jejích očích záblesk něčeho děsivého. Najednou stařena zasyčela: „Chlapec je pěkně statný, vykrmíme ho! A pak si na něm pochutnám!“ Jeníček vykřikl, ale stará žena byla rychlejší – strčila ho do klece a zaklapla ji na pevný zámek. „A ty, děvenko, budeš mi pomáhat! Pokud ne, skončíš stejně jako tvůj bratříček!“ Mařenka polkla slzy a přemýšlela, jak by mohla bratra zachránit.
Dny ubíhaly a čarodějnice každé ráno nutila Jeníčka, aby nastavoval prst, aby zjistila, zda už dost nabral na váze. Jenže Jeníček byl chytrý – místo prstu jí vždy podstrčil tenkou kůstku, kterou našel v rohu klece. Stařena byla téměř slepá, a tak si myslela, že chlapec zůstává stále hubený. „Ach, takový kost a kůže! Jak ho mám sníst, když na něm nic není?“ mumlala si nespokojeně. Mezitím Mařenka přemýšlela nad útěkem. Musela vymyslet plán, jak čarodějnici přelstít. Jednoho dne, když se stařena chystala roztopit pec, aby Jeníčka konečně snědla, Mařenka k ní přistoupila a nevinně řekla: „Babičko, já ale nevím, jak se ta pec rozehřívá… Ukážete mi to?“ Čarodějnice zabručela, ale pak nakoukla dovnitř, aby Mařence ukázala, jak se správně zatopí. A to byl ten okamžik, na který Mařenka čekala!
V tu chvíli sebrala veškerou odvahu a strčila čarodějnici dovnitř! Stařena vykřikla, ale než stačila něco udělat, Mařenka zabouchla dvířka a zajistila je těžkou závorou. Oheň uvnitř se rozhořel a ozval se poslední výkřik. Pak bylo ticho. Mařenka se rozběhla k Jeníčkově kleci, rychle našla klíč a vysvobodila svého bratra. „Mařenko, ty jsi úžasná!“ vykřikl Jeníček a objal ji. Společně prohledali chaloupku a našli truhlu plnou zlata a drahokamů.
Srdce jim bušila radostí, když se vydali zpět domů. Po dlouhém putování dorazili k tatínkovu domu, kde je přivítal s otevřenou náručí. „Děti moje! Už jsem myslel, že vás nikdy neuvidím!“ vzlykal radostí. A když Jeníček s Mařenkou vysypali poklad na stůl, věděli, že teď už budou žít šťastně a v bezpečí navždy.
