Sova Chytrulka a knihovna snů

V hlubokém kouzelném lese, kde stromy šeptají pohádky větru a kde světlušky v noci malují nebeské obrazy, žila jedna neobyčejná sova. Říkali jí Chytrulka, a to nejen proto, že měla brýle s kulatými obroučkami a peří hebké jako stránky starých knih, ale hlavně proto, že znala každý příběh, který kdy byl napsán. Její domovem byla dutina v nejvyšším dubu, ale její skutečným královstvím byla knihovna snů – tajné místo vysoko v korunách stromů, kam se dostali jen ti, kdo věřili v kouzla pohádek. Každý večer, když svět utichl a hvězdy se rozsvítily jako lampičky nad postýlkami dětí, Chytrulka rozprostřela křídla a vydala se na oblohu. Nesla sebou příběhy ukryté ve starých knihách, aby je rozeslala do snů dětí po celém světě.

Knihovna snů nebyla obyčejná – byla to sbírka všech pohádek, co kdy kdo napsal nebo si jen v duchu vysnil. Knihy v ní samy šeptaly svá dobrodružství, když se jich dotkly něžné prstíky větru. Ale co bylo nejkouzelnější – jakmile Chytrulka otevřela některou knihu a začala číst, její slova se proměnila v hvězdný prach, který letěl k dětem a vplouval jim do snů. A tak se každý večer stávaly princeznami, statečnými rytíři, cestovateli po mořích nebo kouzelníky v dalekých zemích. Kdo jednou snil s knihovnou snů, už nikdy nezapomněl na její kouzlo.

Jednou v noci si však Chytrulka všimla, že v jednom domě je okno stále osvětlené. Byl to pokojíček malého Jeníčka, který se vrtěl v postýlce a smutně koukal do stropu. „Pročpak nespíš, můj malý snílku?“ zašeptala sova do větru, a on jako by její slova uslyšel, zamračil se a povzdychl si. „Ztratil jsem svou nejoblíbenější knížku… A bez ní nemůžu usnout,“ zašeptal do tmy. Chytrulka se jemně zamyslela a pak se rozhodla – nenechá ho trápit se. Každý, kdo miluje příběhy, si zaslouží snít dál.

Chytrulka se zvedla k obloze a letěla zpět ke své knihovně. Hledala mezi stránkami nejkouzelnější knihu, která by Jeníčkovi pomohla. A pak ji našla – knihu plnou dobrodružství, kde hlavní hrdina hledal ztracený poklad. „To je ono!“ houkla spokojeně a odnesla ji k chlapcovu oknu. Tam se usadila, rozevřela ji a začala číst. Její slova se vznášela jako jiskřičky v noci a vplula Jeníčkovi do snu. A hle – najednou se ocitl v pohádkové zemi, kde mohl pátrat po své knížce.

Uprostřed snového světa se Jeníček setkal s Chytrulkou, která na něj čekala na rozkvetlé louce plné mluvících květin. „Kde je moje knížka?“ zeptal se s nadějí v očích. Sova se pousmála a odpověděla: „Příběhy nejsou jen na papíře, ale i ve tvém srdci. Když knihu miluješ, její příběh v tobě nikdy nezmizí.“ Jeníček pochopil, že i když knihu ztratil, pohádky v něm zůstanou navždy.

Ráno se Jeníček probudil s úsměvem. Hned běžel k mamince a řekl jí, že už není smutný. „Víš, mami, knížky můžu ztratit, ale jejich příběhy si ponesu navždy.“ Maminka se na něj usmála a druhý den spolu šli do knihovny najít novou oblíbenou knihu. A Chytrulka? Ta ho sledovala ze své dutiny, spokojená, že další dítě objevilo kouzlo příběhů.