O pejskovi, který hlídal sny

V jednom malém domečku na okraji vesničky žil pejsek jménem Ben. Byl to chlupatý, heboučký a velmi hodný pejsek, který měl jedno velmi důležité poslání – každou noc hlídal postýlku malé holčičky Aničky. Anička byla ještě malá, měla blonďaté vlásky a modré oči jako dvě kuličky skla. Milovala svého pejska nade vše a nikdy neusínala bez toho, aby mu nedala pusinku na čumáček. Ben měl vedle její postýlky svůj měkký polštářek, na kterém se každý večer uvelebil, nastražil ouška a zavřel jedno očko. Ale to druhé nechával vždy trochu pootevřené – protože věděl, že v noci se mohou objevit podivné věci. A i když všichni spali, on byl připravený chránit svou Aničku před čímkoliv. Neštěkal, nevyrušoval, jen tiše a statečně držel stráž jako opravdový rytíř. A když se Anička ve spánku pohnula nebo zakňourala, Ben k ní hned natáhl packu, aby ji uklidnil. „Neboj se, Aničko, hlídám tě,“ zašeptal jí často do ouška, i když věděl, že ho neslyší. Ale možná ho přece jen slyšela – ve snech.

Každá noc byla pro pejska Bena jako noční mise. Když se po domě rozhostilo ticho, když hodinové ručičky ukázaly půlnoc a měsíček se zaleskl na stropě Aniččina pokojíku, Ben se postavil a začal tichou obchůzku. Podíval se pod postel – tam občas číhalo něco tmavého, ale Ben se na to jen podíval, zavrčel potichu a to cosi se ztratilo. Podíval se ke skříni – občas se škvírou mihlo oko nějakého stínu, ale Ben jen zacvakal zuby a stín se rozplynul. Bubáci se snažili vplížit do snů dětí všelijak – někdy jako šustění záclony, jindy jako zaklepání na okenní tabulku nebo jako stín, co nepatřil žádné věci. Ale Ben byl trpělivý, neúnavný a statečný. Vždy je vyhnal. A když Anička začala neklidně spát, Ben jí dal čumáček na ruku nebo packu na nožičku a šeptal: „Spi sladce, nic se ti nemůže stát, já jsem tady.“ A tak noc za nocí odháněl všechny strachy a bubáky a postaral se, aby sny byly barevné, veselé a plné kouzelných dobrodružství.

Jednoho večera bylo v domě něco jinak. Měsíc byl oranžový jako pomeranč, vítr si pohrával s větvemi tak zvláštně, že zněly skoro jako zpěv, a Anička usnula mnohem rychleji než obvykle. Ben si lehl jako vždy, ale něco ho nenechalo v klidu. Najednou ucítil zvláštní vůni – jako pampelišky, co nikdy nekvetou v noci – a zpod postýlky se linul jemný svit. Ben se přiblížil a naklonil hlavičku. A než se nadál, něco ho vtáhlo dovnitř. Vůbec to nebolelo, spíš to bylo jako když skočíte do teplé peřiny, která vás obejme a zavede jinam. „Co se to děje?“ štěkl překvapeně, ale nikdo mu neodpověděl. Najednou stál Ben uprostřed něčeho, co připomínalo sen – kolem něj rostly obří lízátkové stromy, po obloze létali motýli z duhy a v trávě si hrály skřítci s plyšáky. Ale Ben cítil, že něco není v pořádku. Něco tu chybělo. Nebo spíš… něco se schovávalo.

Ben vykročil opatrně po pestrobarevné stezce z hvězdného prachu a rozhlížel se kolem. Na první pohled byla tahle říše nádherná – všechno se usmívalo, ptáčci pískali písničky, které Ben nikdy předtím neslyšel, a ze stromů padaly bonbóny místo listí. Ale pak si všiml, že některé květiny jsou zavřené a šeptají si mezi sebou. Skřítci, co si hráli, najednou zmizeli a nebe se trošku zatáhlo. „To není normální sen,“ zamručel Ben a zvedl čumák, aby zjistil, odkud vane chladný vítr. Z dálky, z tmavého lesa, se ozval smích – tichý, chraplavý a velmi nepříjemný. A v tu chvíli Ben pochopil, že se sem dostal nejen tak, ale že má důležitý úkol – někdo chce zničit dětské sny. „Musím najít toho, kdo sem nepatří,“ řekl si Ben a zrychlil krok, aniž by se ohlížel. Věděl, že když teď zachrání sen, zachrání i Aničku.

Z lesa se pomalu vyplížila temná postava – vysoká, kostrbatá, s očima jako uhlíky a s chapadly místo rukou. To byl Bubák z nočních můr, který se každý večer snažil proniknout do dětských snů a zaměnit je za děsivé obrazy. Tentokrát si ale vybral špatný sen – ten, který střeží Ben. „Co tu děláš, pejsku?“ zasyčel Bubák. „Tohle je moje říše teď.“ Ben se mu postavil přímo před nos, ocas zvednutý, ouška našpicovaná a srdíčko bušící, ale pevné. „Tohle je sen mé holčičky. A já jsem její ochránce,“ zvedl hlavu hrdě. Bubák se zasmál, ale když se Ben rozběhl a štěkl tak silně, že se zatřásly i hvězdy na nebi, zatvářil se Bubák překvapeně. Ben neváhal – běžel, skákal, štěkal, kousal do tmy, až se sen znovu rozjasnil. Bubák se rozplynul v kouři a zmizel v nicotě. A v tu chvíli se říše snů znovu rozzářila, květiny se otevřely a smích dětí zaplnil celý svět.

Najednou se svět kolem začal točit, motýli roztáhli křídla a vznesli se do nebe, a Ben cítil, že ho něco táhne zpět. Ozvalo se tiché: „Děkujeme, Bene,“ a on ucítil jemné pohlazení po zádech, jako by ho někdo objal ve snu. A pak už jen světlo, ticho a klid. Když otevřel oči, ležel zase na svém polštářku u Aniččiny postýlky. Dívka klidně spala, usmívala se a ze spaní si tiše mumlala: „Beníčku…“ Ben se tiše protáhl, položil si čumák na tlapky a v duši cítil něco krásného. Věděl, že tu noc zachránil nejen jeden sen, ale možná i mnoho dalších. A i když to nikdo jiný neviděl, on věděl, že je opravdový hrdina. Až zase večer sluníčko zapadne, Ben bude znovu připraven. Protože tam, kde jsou děti a jejich sny, musí být i někdo, kdo je hlídá. A Ben byl ten nejlepší noční hlídač snů na světě.