O líném Honzovi
Byl jednou jeden Honza, který byl tak líný, že by si raději nechal jídlo donést až do postele, než aby si pro něj došel ke stolu. Jeho maminka ho často napomínala: „Honzo, vstávej, pomoz mi na poli!“ ale on se jen převalil na druhý bok a zamumlal: „Maminko, jenom ještě chvilinku…“ A ta chvilinka se protáhla na celý den. Když pršelo, radoval se, že nemusí ven, a když svítilo slunce, říkal, že je moc horko. Děti z vesnice si s ním chtěly hrát, ale on jen mávl rukou: „To je moc namáhavé.“ A tak se mu všichni začali vyhýbat, protože kdo by chtěl kamaráda, který nic nedělá?
Jednoho dne se Honza loudal kolem lesa, když tu uviděl starou babičku, jak těžce nese velký pytel. „Honzo, pomoz mi, chlapče,“ oslovila ho, ale on jen zívl a odpověděl: „Kdybych nemusel, tak bych se ani nehnul.“ Babička se na něj usmála, položila pytel na zem a řekla: „Nu, když jsi takový, mám pro tebe něco zvláštního. Kouzelnou peřinu! Pod ní budeš mít ty nejkrásnější sny a nikdy nebudeš muset vstávat.“ Honza si peřinu s nadšením vzal a hned se do ní doma zachumlal. Jakmile zavřel oči, propadl se do zvláštního snového světa…
Honza se ocitl v podivném království, kde všichni leželi v obrovských postelích a nikdo nic nedělal. „Vítej, Honzo!“ zvolal král Lenoch IV., který měl na hlavě polštář místo koruny. „Tady nikdy nemusíš pracovat, jíst ti budou nosit sluhové a pohádky ti budou vyprávět až do usnutí!“ Honza si spokojeně lehl a řekl si, že takhle by chtěl žít navždy. Jenže brzy zjistil, že když nic nedělá, začíná mu být divně. Jídlo už mu nechutnalo, pohádky ho nebavily a celé království bylo podivně smutné. „Není to taková legrace, jak jsem si myslel…“ zamumlal sám pro sebe.
Honza se s trhnutím probudil a první, co udělal, bylo, že odhodil kouzelnou peřinu stranou. „Ne! Já už nechci být líný!“ vykřikl a vyskočil z postele. Babička už u něj nestála, ale na stole ležel vzkaz: Lenost je sladká jen chvíli, ale skutečná radost přichází, když něco dokážeš. Honza se rozhodl, že už nikdy nebude zahálet. Popadl motyku, pomohl mamince na poli, a dokonce si s dětmi šel hrát. Najednou si všiml, že ho všichni berou jinak – už se mu nesmáli, ale obdivovali ho.
Jednoho dne přišla do vesnice zlá bouře a řeka se vylila z břehů. Lidé nevěděli, co dělat, ale Honza dostal nápad. „Musíme postavit hráz z pytlů s pískem!“ vykřikl a sám začal plnit první pytel. Ostatní ho následovali a za chvíli už celá vesnice pracovala pod jeho vedením. Když se voda nakonec zastavila, všichni mu děkovali. Starosta k němu přistoupil a řekl: „Honzo, dnes jsi nám zachránil domovy! Kdo by to byl řekl, že se z největšího lenocha stane nejpracovitější mladík v celé vesnici!“ Honza se jen usmál, protože věděl, že ten starý Honza, co jen spal a nic nedělal, už je dávno pryč.
Od té doby se Honza nebál práce a už nikdy se nevrátil ke své staré lenosti. Vesničané si ho vážili a on sám byl šťastnější než kdy dřív. A když někdy uviděl někoho, kdo se vymlouval na únavu, jen se usmál a řekl: „Zkus něco udělat, třeba se ti to zalíbí!“ A víte co? Většinou měl pravdu! A tak se stal Honza příkladem pro všechny, kteří si myslí, že lenost je ta nejlepší volba. Protože jak už víme – pracovitost přináší nejen užitek, ale i radost.
