O vlkovi a kůzlátkách

Na okraji hlubokého lesa stála malá chaloupka s červenými okenicemi a uvnitř ní si spokojeně poskakovalo sedm roztomilých kůzlátek. Jejich maminka, starostlivá a moudrá koza, se jednoho rána rozhodla, že se vydá do lesa nasbírat čerstvou trávu a bylinky k obědu. Než ale odešla, seřadila všechna kůzlátka do řady a přísně jim domlouvala: „Děti moje, budu pryč jen chvíli, ale zapamatujte si, že nesmíte nikomu otevírat dveře! Ať se stane cokoli, ať slyšíte jakýkoli hlas, dveře otevřete jen mně! Zlý vlk by vás mohl chtít oklamat!“ Kůzlátka přikývla, protože dobře věděla, jak je vlk mazaný a nebezpečný. Maminka je ještě naposledy pohladila po hebkých hlavičkách a vydala se do lesa. Kůzlátka si zatím začala hrát, netušíc, že je brzy čeká velké dobrodružství.

Jen co maminka zmizela mezi stromy, objevil se pod chaloupkou hladový vlk. Prohlížel si domek, olizoval si tlamu a přemýšlel, jak by se dostal dovnitř. Najednou dostal nápad! Přistoupil ke dveřím a začal na ně jemně ťukat. „Děti moje, otevřete mi! To jsem já, vaše maminka,“ zavolal co nejjemnějším hlasem. Ale kůzlátka nebyla hloupá. Nejstarší z nich přistoupilo ke dveřím a odhodlaně odpovědělo: „Ty nejsi naše maminka! Máš hrubý a chraplavý hlas! Naši maminku dobře známe!“ Vlk se zamračil, věděl, že ho prokoukly. „Dobrá, tak to zkusíme jinak,“ zabručel si pod vousy a odešel promyslet další plán.

Vlk přemýšlel a přemýšlel, až ho napadla další lest. „Když mě poznaly podle hlasu, musím se změnit i jinak!“ Pospíšil si k nedalekému mlýnu a ponořil si tlapu do pytle s moukou. Jeho černá chlupatá tlapa teď vypadala jako jemná a bílá, přesně jako maminkovy kopýtka. Vlk se vrátil ke dveřím a znovu zaklepal. Tentokrát už hlasem připomínajícím maminku zavolal: „Děti moje, otevřete, to jsem já, vaše maminka! Podívejte se na mé krásné bílé kopýtko!“ Kůzlátka byla zvědavá, a tak pootevřela dveře na škvírku. Ale nejmladší kůzlátko vykřiklo: „Počkejte! Podíváme se na nohu pořádně!“ A když ji viděla ve světle, všimla si, že vlčí drápy mu stále koukají ven. „Ty nejsi naše maminka! Naše maminka nemá velké drápy!“ křikla kůzlátka a rychle zavřela dveře. Vlk se vztekle uhodil do čela – zase ho prokoukla!

Tentokrát už vlk nehodlal nic riskovat. Šel k pekaři a poprosil ho, aby mu potřel tlapy těstem a posypal je moukou, aby byly dokonale bílé. Pak si ještě vypil hrnek medu, aby jeho hlas zněl sladce a jemně. Když se vrátil ke dveřím, opět zaklepal. „Děti moje, otevřete, to jsem já, vaše maminka!“ Tentokrát měl měkký hlas a když strčil tlapku pod dveře, vypadala jako opravdová. Kůzlátka uvěřila a odemkla. Jenže sotva se dveře otevřely, vlk vtrhl dovnitř s hrozivým zavrčením! Kůzlátka začala utíkat a schovávat se, ale vlk byl rychlý a jedno po druhém pochytal. Jen to nejmenší se vmáčklo do velkých pendlovek a schovalo se.

Když maminka koza přišla domů a viděla nepořádek, rozplakala se. Ale vtom se z hodin ozvalo tiché: „Mami! Já jsem tady!“ Nejmladší kůzlátko jí vše vypovědělo. Maminka věděla, že musí jednat. Popadla velký nůžky, běžela za vlkem, který spal u potoka, a opatrně mu rozstřihla břicho. Z něj vyskočila její kůzlátka – živá a zdravá! Pak jim řekla: „Teď rychle donesme kameny!“ Kůzlátka nanosila těžké kameny a maminka jimi naplnila vlkovo břicho. Pak ho znovu sešila a schovala se. Když se vlk probudil a chtěl se napít, spadl do vody a už se nikdy nevrátil.

Kůzlátka se vrátila domů a radostně objímala maminku. „Teď už budeme vždycky opatrná!“ slíbila. Maminka je pohladila a řekla: „Jsem na vás pyšná, moji milí. I když jste udělala chybu, společně jsme ji napravili!“ Pak se všichni usadili kolem ohně, snědli večeři a šťastně usnuli, už bez strachu z vlka.