Letecká pohádka o letadýlku Karlíkovi
Bylo jednou jedno malé letadýlko jménem Karlík, které stálo zaparkované na rušném letišti a s úžasem pozorovalo všechna ta velká a důstojná letadla kolem sebe, jak vzlétají a přistávají. Karlík byl z těch nejmenších, ale měl v sobě velké srdce a ještě větší sen – chtěl jednoho dne vyrazit za obzor, tam daleko, kde končí modré nebe a začínají bílé obláčky. „Jednou poletím až tam,“ říkával si sám pro sebe, zatímco ostatní letadla ho občas poslouchala a pobaveně se usmívala. „Ty, Karlíku, chceš letět tak daleko? Vždyť jsi jen malé letadýlko!“ smály se mu velké letouny, ale Karlík se nenechal odradit. Věřil, že každý, kdo má dost odvahy a víry, může dosáhnout svých snů, i když je třeba menší než ostatní.
Jednoho krásného rána, když slunce zrovna vycházelo nad letištěm a jeho paprsky se odrážely od Karlíkova kovového těla, se na letišti objevil starý pilot jménem Emil. Byl to moudrý pán, který létal celý život a nyní, když už byl v důchodu, se procházel mezi letadly a občas s nimi prohodil pár slov. Emil si všiml Karlíkova odhodlaného pohledu a zamyšleně se zastavil. „Ty, malý, zdáš se mi jiný než ostatní,“ řekl Karlíkovi. Karlík se nejprve trochu zalekl, ale pak mu s nadšením svěřil svůj sen. Emil se usmál a pokýval hlavou. „Víš co, Karlíku? Naučím tě vše, co budeš potřebovat na tvou velkou cestu. Není důležité, jak jsi velký, ale jak velké máš srdce.“ A tak začali spolu trénovat – Emil Karlíkovi ukazoval, jak správně vzlétnout, jak manévrovat ve větru a jak se nebát, když se nebe náhle zatáhne. Karlík byl čím dál více připravený, a když Emil řekl, že přišel čas na jeho první velký let, Karlíkova křídla se chvěla radostí i očekáváním.
Konečně přišel ten velký den, kdy se Karlík rozhodl vzlétnout do výšin. Slunce svítilo jasně a obloha byla modrá jako nikdy předtím. Karlík opatrně roztáhl křídla a s nadšením se vznesl nad letiště, výš a výš, až tam, kde už běžná letadla nikdy nevzlétla. Karlík letěl nad oblaky a jeho srdce bilo jako o závod, když v tom se najednou na obzoru objevil tmavý mrak. Bouře! Vítr začal sílit a Karlík začal pociťovat strach. „Co mám dělat? Mám se vrátit?“ ptal se sám sebe, ale něco v něm mu říkalo, že nesmí vzdát svůj sen. Přes veškeré obavy se rozhodl pokračovat, i když ho vítr zmítal sem a tam a hrozil, že ho pošle zpět k zemi.
Zrovna když byl Karlík na pokraji sil, objevil se vedle něj letící holub Tonda, který byl známý svou odvahou, a moudrá sova Sofie, která létala po nebi celé dlouhé roky. „Neboj se, Karlíku,“ zahoukala Sofie klidně, „my ti pomůžeme.“ Tonda hned přidal: „Jen klid, malý příteli! Vítr může být zrádný, ale s trochou odvahy ho zvládneš.“ Společně s Karlíkem letěli skrz bouřkový mrak, Tonda ukazoval cestu a Sofie dávala rady, jak se vyhnout nejhorším poryvům větru. Karlík se cítil silnější než kdykoli předtím, a s každým máchnutím křídel nabýval nové jistoty, že dokáže zvládnout cokoli.
Když bouřka konečně skončila a mraky se rozplynuly, Karlík spatřil nádhernou krajinu plnou zelených kopců, třpytivých jezer a vysokých hor, přesně jako ve svých snech. Srdce mu zaplesalo radostí – splnil svůj sen! Pomalu kroužil nad krajinou a vychutnával si každý okamžik. Když se pak vracel zpátky na letiště, už věděl, že navždy zůstane tím malým letadýlkem, které si plní své sny. Když přistál, ostatní letadla se k němu sběhla a užasle ho obdivovala. „To jsi ty, Karlíku? Ty jsi zvládl tak daleký let?“ ptala se ho velká letadla s respektem. Karlík jen skromně přikývl a usmál se. Od té doby si z něj už nikdo legraci nedělal a všechny letadla na letišti věděly, že i to nejmenší letadýlko může dosáhnout velkých věcí, když má dost odvahy a víry ve svůj sen.
